Kazimierz Mikulski

Na konci třicátých let nastupuje Kazimierz Mikulski ke studiu na krakovské Akademii sztuk pięknych/ Akademii výtvarných umění. Jeho učiteli jsou Paweł Dadlez (1904-1940) a Kazimierz Sichulski (1879-1942). Během okupace pokračuje ve studiích pod vedením Fryderyka Pautsche (1877-1950) na Kunstgewerbeschule/ Szkole Przemysłu Artystycznego/ Škole umění a řemesel. Přátelí se se spolužáky Tadeuszem Brzozowskim (1918-1987) a Janinou Kraupe (1921
později Kraupe-Świderská), s nimiž jej pojí zájem o tvorbu Tadeusze Makowského (1882-1932), navazuje také intenzivní vztah s Tadeuszem Kantorem (1915-1990) a Jerzym Nowosielským (1923-2011).

Se skončením války se Mikulski účastní kurzů herectví a režie ve Studiu Dramatycznym/ Dramatickém studiu při krakovském Starym Teatrze/ Starém divadle (1945-1946). V letních měsících roku 1945 se účastní Warsztatu Filmowego Młodych/ Filmových dílen mladých. Do roku 1948 je hercem Teatru Kameralného/ Komorního divadla TUR. V roce 1945 vstupuje Mikulski do Grupy Młodych Plastyków/ Skupiny mladých umělců (v letech 1965-1967 je jejím předsedou), a ve stejném roce také debutuje na skupinové výstavě v Zakopaném. V prvních poválečných letech se Mikulského tvorba vyznačuje prvky abstrakcionizmu poučeného surrealismem, avšak silně místně i osobnostně podmíněným (Powrót syna marnotrawnego/ Návrat marnotratného syna, 1948

V roce 1948 se Mikulski zúčastnil I wystawy Sztuki Nowoczesnej/ I. výstavy současného umění v krakovském Pałacu sztuki/ Paláci umění. Prezentuje se pracemi s bizarními názvy Wieczorami słyszymy gwizd pociągów/ Navečer slýcháme hvizd vlaků, Na przedmieścu spotykamy księżyc/ Na předměstí potkáváme měsíc a Jesienią przy szpitalach kasztany z gipsu/ Podzimní sádrové kaštany před nemocnicemi (vše 1948), v nichž se mísí abstrakce s reálnými motivy (podobně jako například u Joana Miróa).

Přes tři desetiletí působí Mikulski jako scénograf a umělecký ředitel jednoho z nejvlivnějších polských divadel, Teatru Lalki i Maski ‚Groteska‘/ Divadla loutek a masek ‚Groteska‘. Za tuto dobu se jako scénograf, autor kostýmů a masek či výtvarného řešení podílí na zhruba padesáti hrách. Podobně jako v malířské tvorbě zde zachovává věrnost zcizující poetice, poetice cirkusové, do jisté míry se blíží estetice ruského režiséra Vsevoloda Mejercholda (1874-1940).

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let začínají v Mikulského malbě dominovat lidské figury s výraznými tvářemi, zvěř a fantastické rostlinstvo v téměř arkadických vizích (Łąka/ Louka, 1950

Po angažmá v Kantorově podzemním divadle (1942-1944) se Kazimierz Mikulski podílí také na chodu nově vzniklé krakovské scény Cricot 2, a to jako herec (Witkiewiczovy hry Kurka wodna/ Slípka zelenonohá a Nadobnisie i koczkodany/ Krásky a opice) i autor: V roce 1956 soubor uvádí Mikulského hru Studnia, czyli głębia myśli/ Studna, čili hloubka myšlenky a o rok později vůbec první divadelní ambaláž Cyrk/ Cirkus. O fascinaci světem avantgardního divadla vypovídá také Mikulského malířská tvorba, mj. plátno Nocna próba/ Noční zkouška (1954).

V roce 1957 se Mikulski stává členem obnovené Grupy Krakowské/ Krakovské skupiny, na jejíchž přelomových Wystawach Sztuki Nowoczesnej/ Výstavách současné malby se podílel již ve čtyřicátých letech (Krakov 1948-1949) a účastní se jich i nadále (Varšava 1957 a 1959). Vedle malby jako své hlavní domény se věnuje také kresbě a knižní ilustraci. V roce 1963 ilustracemi doprovází knihu Ludwiga Jerzyho Kerna (1920-2010) Ferdynand Wspaniały/ Ferdinand Veliký.

Mikulského autonomní výtvarný projev se odvíjí v úzkém sepjetí s divadelními pracemi a scénografií. Typickou postavou jeho maleb je mladá dívka s tajemně klidným obličejem připomínajícím masku obklopená bohatým dekorem. Příkladem budiž plátna Zasadzka/ Léčka (1964), Próba portretu/ Pokus o portrét (1967) či Krajobraz zimowy/ Zimní krajina (1968).

Kazimierz Mikulski získává Nagrodu Ministra Kultury i Sztuki/ Cenu ministra kultury a umění za svou práci v oblasti scénografie.

V sedmdesátých letech se v Mikulského tvorbě objevuje nový prvek – koláž. Využívá pro ni reprodukcí ikonických děl evropské renesance (Botticelli), později také holandské malby zlatého věku, které kombinuje s obrázky hmyzu či ptáků a druhotně do nich zasahuje černým inkoustem. Výsledné linie vytváří sítě či pomyslné klece. Série nese název Wizje końca świata przy czarnej kapie/ Vize konce světa nad černou kávou (mj. Nocne ptaki/ Noční ptáci, Dzień owadów/ Den hmyzu ad.)

V roce 1975 se Mikulski jako herec podílí na další produkci krakovského divadla Cricot 2, Kantorově autorské hře Umarła klasa/ Mrtvá třída.

Po sérii koláží pracuje Mikulski na cyklu kombinujícím perokresbu s akvarelem, Fantastyka/ Fantastika. Perokresby v monochromní, černobílé barevnosti využíval již dříve (Szymon Słupnik, 1976), nyní ji doplňuje odstíny žluté a okrové. Fantastické krajinné scenérie zabydluje podobně fantaskními obyvateli, podivnými zvířaty a postavami s antropomorfními rysy, obyčejně s viditelnými pohlavními znaky. Pahorkatiny, vystupující z plochy scenérie, se vizuálně podobají ženským ňadrům. Vedle fantastických tvorů je jedním z typických ikonografických motivů kočka (A nade mną kto? A nade mne kdo?, 1976

Samostatné Mikulského malby z počátku osmdesátých let silně evokují přesně a promyšleně konstruovanou variantu surrealismu. Sérii nočních scenérií (Nocny atak/ Noční útok, 1981

V polovině osmdesátých let se v Mikulského tvorbě objevuje prvek pavoučí sítě s výrazným centrálním bodem (Rysunek/ Kresba, 1985). Často tvoří součást fantastické krajinné scenérie, tvořené z lidských vlasů, ptačích per či lidských očí (Spotkanie/ Setkání, 1985

V první polovině devadesátých let vytváří Mikulski sérii pětadvaceti kreseb Cień kota w tajemnicy na wzgórzu/ Stín kočky v tajemství na kopci, který koncentruje celistvě jeho pohádkovou ikonografii a v připomínce zesnulé rodinné kočky směřuje k metafoře smrti a věčného koloběhu života. Podobný motiv se objevuje rovněž v kresbě Dusze naszych ptaków/ Duše načich ptáků (1995).

Kazimierz Mikulski se stává nositelem Nagrody Honorowej Fundacji Kultury Polskiej/ Čestného ocenění Nadace polské kultury.