Géza Perneczky

K vlastní umělecké tvorbě se dostal nepřímo. Přestože již od mládí kreslil a v době gymnaziálních studií navštěvoval různé kurzy kreslení a malování, toužil stát se pianistou. Absolvoval konzervatoř a Vysokou školu v Budapešti, kde vedle klavíru získal titul také z dirigování orchestru. Prostřednictvím hudby se postupně seznamoval s moderními směry i ve výtvarném umění, věnoval se malbě, v níž uplatnil v té době převládající informel, později byl ovlivněn novou figurací.

Ve svých 21 letech se rozhodl přihlásit ke studiu dějin umění. Již rok před jeho dokončením byl pověřen funkcí vysokoškolského profesora umění 20. století.

Od tohoto roku pracoval jako editor The Hungarian Art Publishing House, publikoval umělecké kritiky v novinách a kulturních magazínech i hostoval v uměleckých programech v maďarské televizi.

Podařilo se mu obdržet turistický pas, na který vycestoval do Paříže a Amsterdamu. Paradoxně se mu tak podařilo dříve budovat kontakty v západní Evropě než poznat blíže žijící Čechy nebo Poláky z důvodu přísné kontroly uvnitř socialistického území.

Jen díky ukončení činnosti jeho nakladatelství mohl nakonec v zahraničí zůstat až půl roku, původně odjel s povolením pouze na tři měsíce. Po svém návratu začal působit v novinách Magyar Nemzet (Maďarský národ). Díky podpoře šéfredaktora deníku Györgyovi Mihalyfi mu bylo dovoleno víc než ostatním, tedy zvláště se ostře a nestranicky vyjadřovat. Po jeho odchodu z postu šéfa a se stupňováním požadavků ve prospěch stranické politiky nastoupil do týdeníku Élet és irodalom (Život a literatura).

V televizi připravoval program pro děti, v němž také děti vystupovaly, odpovídaly na jeho otázky a plnily zadané úkoly, které programově souvisely s divadelními představeními, které Perneczky pořádal na jevišti fakulty, avšak na místo odborných termínů ve formě srozumitelné pro širokou veřejnost. Vedle kubistických obrazů Pabla Picassa se věnoval strukturálním a konstruktivistickým dílům, konstrukcím staveb i moderním betonovým strukturám. Televizní představení zaznamenala úspěch a později je převzal Sovětský svaz.

S koncem Pražského jara byly ukončeny jeho představení včetně promítání , které začal uskutečňovat po svém návratu ze Západu. Představení probíhala formou filmového představení na jevišti v budově Filozofické fakulty. Pořádal zde přednášky s promítáním diapozitivů,v nichž svobodně mluvil o promítaných obrazech. Zapojil sem také literárně-uměleckou teoretickou část a odznělo i několik básní v překladu do maďarštiny (G. Apollinaire a jiní)

Při své další další cestě na Západ se mu v Německu podařilo zavítat na výstavu “When Attitudes Become Form” reflektující aktuální tendence dematerializace v umění, kterou připravil Harald Szeemann.

Po svém návratu se také on, i když nepřímo, přihlásil k nastupující tendenci konceptuálního umění tvorbou malých archů, sešitů a různých poštovních tiskopisů

Dostal práci, která však neodpovídala jeho požadavkům. Zkoušel to také u televize Westdeutsche Rundfunk, avšak brzdila ho nedostatečná znalost němčiny, navíc se silným maďarským přízvukem. Do úvahy tak nepřicházelo, že by zde mohl působit jako dříve v Maďarsku v roli moderátora nebo kritika. Zkoušel tedy psát články do kolínských novin, ale žádné z nich nevycházely, částečně také vinou jeho vyhraněného projevu zcela odtrženého od místních autorit a zvyklostí německého publika.

Začal vyučovat na hlavním humanitním gymnáziu v Kolíně nad Rýnem, které navštěvovaly např. děti a vnoučata Adenauerovy rodiny, jako i rodinní příslušníci sociálního demokrata Willyho Brandta. Setrval zde až do svého důchodu v 65-ti letech.

Během výuky vytvořil technikou koláže a kvaše svou Yes-No Art koncepci, v níž užil lepenky a kartony, přičemž některé z nich nahradil barevnými tisky ze třídy. Předchůdcem této série se stala jeho YES a NO gumová razítka, která vytvořil v rámci vzniklého mezinárodního hnutí Mail Art. Snažil se ho rozšířit jako symbol světa v rámci monumentální akce, která by svou ohromností mohla pohnout státy či dokonce celými kontinenty. Projekt samozřejmě nebyl reálný a studenti mohli jen zkoumat přechod barevných fotografií k malovaným detailům, kterak se tu vše stávalo skutečností. Práce skončila „v šuplíku“ a jen o jednu dekádu později byla znovu vrácena na světlo prostřednictvím reprodukcí, které z ní byly pořízeny. Na Perneczkého výstavě dalších experimentů s Yes-No ideou ze začátku 70. let byly představeny fotografie a tisky v podobě kompletních koláží.

Od tohoto roku se aktivně účastnil aktivit mezinárodních hnutí Mail Art (v Německu, USA a Nizozemí), zabýval se především svou vlastní evidencí včetně pečlivých záznamů příspěvků z uplynulých let. Výsledkem jeho důsledné práce se stalo několik monografií, které poskytují jedinečný souhrnný obraz o historii hnutí.

Jako teoretik se zabýval i problematikou fraktálů, kterou volně aplikoval na oblast umělecké grafiky v rámci svých odborných statí.