Jiří Kolář

Jiří Kolář vyrůstal v rodině chudého pekaře a švadleny v Protivíně v jižních Čechách.

Pobýval na Kladně, vyučil se truhlářem (1932), avšak vystřídal řadu zaměstnání (působil jako dělník, ošetřovatel, číšník, spisovatel a redaktor novin).

Ovlivněn surrealismem začal psát první básně a tvořit koláže.

Konala se jeho první samostatná výstava koláží na chodbě divadla D37 E. F. Buriana, po níž následovala odmlka v jeho výtvarné tvorbě, přesto pokračoval v psaní básní.

Věnoval se básnické tvorbě (Sedm kantát, 1945

Debutoval s básnickou sbírkou Křestný list, v níž vytvořil tzn. literární koláž kladením nesouvisejících útržků z lidských rozhovorů vedle sebe, které ve výsledku přinášely překvapivé básnické asociace.

Spolu s Jindřichem Chalupeckým založil Skupinu 42 (dalšími členy byli: Kamil Lhoták, Karel Souček, Ladislav Zívr, Jan Smetana, František Gross, Miroslav Hák, Ivan Blatný, aj.). Pro skupinu charakteristický motiv městského folklóru začal sám zakomponovávat do své tvorby.

Věnoval se překladům básní a dramat autorů E. Albeeho, S. Becketta, G. Eicha, T. S. Eliota, E. L. Masterse, R. Nashe, S. J. Perse, C. Sandburga, W. Whitmana a T. Williamse a vedle vlastní publikační činnosti přispíval do časopisů Život a Světová literatura.

Přestěhoval se do Prahy, začal pracovat jako redaktor Družstva Dílo. Přihlásil se do komunistické strany, ale ještě téhož roku z poválečného nadšení vystřízlivěl a ze strany vystoupil.

Podnikl cestu po Paříže.

Vedl literární sekci Umělecké Besedy.

Čelil komunistickému zákazu publikovat. Navštívil Anglii a Skotsko.

Uzavřel sňatek s Bělou Kolářovou (rozenou Helclovou, 24. 3. 1923-12. 4. 2010), která ho velmi podporovala v jeho soustavné práci, sama byla malířkou a fotografkou. Pracoval na básnické sbírce (deníku) Očitý svědek a vytvářel první obrazové interpretace svých básní. Ve své rané výtvarné tvorbě používal konkrétní výjevy z fotografií či reprodukcí, které byly blízké svým tématem nebo organizací v obrazech, a staly se tak poetickým materiálem jeho vizuálního vyjádření. Vytvářel z nich konfrontáže (spojováním motivů s podobnými i značně odlišnými významy) a raportáže (řazením dějů a událostí, které na sebe významově navazují). S oblibou vytvářel kuriózní výjevy užívajících prvků městského folklóru a komponoval tak rozličné směsice scén ze života různých vrstev společnosti.

Pracoval na souboru konfrontáží, které sestavoval z nekvalitně tištěných časopiseckých výstřižků do podoby jednoduchých nebarevných koláží. Přitom sledoval, jak v rámci postavení několika různých kontextů vzniknou nové, nečekané vazby, a tím i nový, společný význam. Zakomponováním zdánlivě nesourodých kontrapozicí, ovšem kompozičně podobných výjevů, stejně jako v jeho paralelně vznikajících básnických sbírkách, poukázal nejen na směšnost ideologií a ubohost lidské marnosti, ale také na rozpětí lidského života balancující mezi osudovostí a civilností každodennosti. Projevil tím svůj smysl pro groteskní ironii, syrovost skutečnosti a dal najevo svůj angažovaný postoj proti režimu. Tím, že své koláže opatřoval vedle názvu i přesnou datací se staly, paralelně s literární tvorbou, specifickým výtvarným deníkem.

Poprvé se setkal s Václavem Havlem, který později vyprávěl o silném vlivu Kolářovy rané výtvarné tvorby na mladou generaci umělců, především jeho přechodem k literárně výtvarnému projevu.

Práci na sérii konfrontáží přerušilo jeho uvěznění na Vánoce roku 1952 na základě nalezení rukopisu jeho radikální básnické sbírky Prométheova játra (napsána 1950, vyšla v samizdatu 1979, oficiálně až v 1990) při domovní prohlídce u literárního historika Václava Černého. Konfrontoval zde reprodukce obrazů a útržků novinových reportáží, do nichž zahrnul i téměř padesát let staré záběry z japonsko-korejské války. Aktualizoval tak krutost dění v čase rozpoutané tragédie v červnu roku 1950 po invazi severokorejské armády na území Jižní Koreje. Vedle kritiky komunismu bylo další záminkou k jeho zadržení členství ve Skupině 42 a přátelské styky s představiteli české avantgardy, kteří se rozhodli emigrovat do zahraničí.

Byl zadržen na 9 měsíců ve vyšetřovací vazbě, následně odsouzen k jednomu roku odnětí svobody, záhy však propuštěn na svobodu udělením amnestie.

Postupem let v něm sílila myšlenka nemožnosti přesného vyjádření reality prostřednictvím básní, která ho přivedla k vlastní výtvarné tvorbě. Vytvářel obrazové interpretace a první verze vizuální evidentní poezie. Názvy svých výtvarných děl koncipoval jako malé básně nebo epigramy a zakomponovával do nich osobité intelektuální úvahy a komentáře ke světu. Jeho Básně ticha, které v té době napsal, jsou příkladem rozkladu „přirozené poezie“ do podoby typogramů přinášejících první verzi jeho vizuální evidentní poezie. Dále vznikaly řady typoskriptů, cvokogramů, analfabetogramů (jako návratu ke kresbě a psaní bez znalosti abecedy), rébusů, otvorových, hloubkových, barevných, notových, erbovních, žiletkových básní, asambláží a objektů (nejčastěji ve tvaru jablka, jinak využíval předměty každodenní potřeby i drobné sošky, jejichž povrch pokrýval kolážemi), které dále varioval a kombinoval v pozdějších letech. V průběhu 50. let vytvořil další formy transformace papíru

Vytvořil základní metody koláží (popsány např. v Dictionnaire des méthodes, Paris 1991

V Londýně se uskutečnila jeho první samostatná zahraniční výstava. Byla ustanovena výtvarná skupina Křižovatka, jíž byl spoluzakladatelem. Začal s tvorbou reliéfních chiasmáží a zrcadlových koláží, dále vytvářel asambláže, rozepínací koláže, vlajky, transparenty a narativní koláže.

Společně s malířem Václavem Hejnou přetvářel reprodukce významných děl celníka Rousseaua a Gauguina zamalováním hlavní postavy obrazu (celníka Rousseaua a Gauguina z jeho obrazu Dobrý den, pane Gauguine) tak, že splyne s pozadím a doslova tak naplní vlastní název této metody – antikoláže, označované také jako zmizíky.

V rámci uvolňující se společenské situace období Pražského jara se mu podařilo alespoň krátce vystavovat a publikovat svou tvorbu. Stal se ústřední postavou pravidelných setkání mladých básníků v Kavárně Slavia v Praze, mezi které patřil i Václav Havel. V rámci nich došlo ke společným projektům, které se děly na pomezí povoleného a zakázaného. Dbal na spisovatelskou odpovědnost a pevnost ve věcech i názorech. V podobě kazatelských sbírek své zásady sepsal v díle Mistr Sun o básnickém umění (1956-1957).

V nakladatelství DuMont vyšla jeho první monografie, autory textu byli Miroslav Lamač a Dietrich Mahlow (roku 1970 byla zkonfiskována). Působil jako představitel koordinačního výboru uměleckých svazů.

Navštívil Kanadu, USA a Japonsko, kde se zúčastnil světové výstavy Expo v Ósace. Začátkem listopadu byl postižen mozkovou mrtvicí, jejímž následkem trpěl znecitlivěním pravé ruky. Po návratu z nemocnice dále pracoval na kolážích včetně rozměrného environmentu Ezop. Působil jako spolueditor samizdatové edice Petlice, založené roku 1972 Ludvíkem Vaculíkem.

Měl opět zákaz vystavovat a publikovat. Až do roku 1989 nevyšla v tehdejším Československu ani jedna jeho kniha a nekonala se žádná jeho výstava.

Navštívil USA v rámci své první výstavy v Guggenheimově muzeu v New Yorku.

Stal se signatářem Charty 77, následně emigroval do Západního Berlína po obdržení stipendia DAAD. Zabýval se souborem muchláží, do něhož se aktuálně na pozadí společenských událostí a zveřejnění Charty 77 dostal princip deformace, deprese a absurdity. Variováním stejného motivu oslavil tvůrčí svobodu a princip hry, který ostře kontrastoval s jednotvárnou šedí režimu. V Norimberku vyšla jeho první velká monografie.

Nemohl se již ze zahraničí vrátit zpět do tehdejšího Československa a tak odjel do Francie. V Solomon R. Guggenheim byla uspořádána jeho druhá výstava.

Žil a pracoval se svojí ženou v Paříži, vytvářel nové dopisové básně a perforované koláže, v nichž rozvinul princip chiasmáže. Mřížové roláže, partitury, zipové koláže, důkazové básně dokládají namísto vlivu surrealismu inspiraci dadaismem. Domýšlel dříve rozvinuté formy proláže a magritáže zapojením principu záměny a překrýváním, čímž je přiblížil ke svým konfrontážím a raportážím.

V měsíci březnu založil Revue K jako tříměsíčně vydávanou publikaci a asociaci věnující se šíření československého umění diaspory. Začal spolupracovat s pařížskou Galerií Maeght-Lelong, prostřednictvím níž představil své koláže.

Jeho manželka Běla přicestovala do Prahy vyřizovat právní a majetkové záležitosti (české úřady totiž zamítly Kolářovu žádost o prodloužení pobytu v Paříži, následkem čehož ho v jeho nepřítomnosti odsoudily k roku vězení a ztrátě majetku), posléze jí však již nebylo dovoleno vrátit se zpět do Paříže za svým manželem, povolení dostala až za čtyři roky.

8. března obdržel Kolář francouzské státní občanství

Vytvořil několik cyklů tzv. defektních koláží (vydrolením, vymytím, smirkováním).

22. září byl uspořádán večer k jeho 75. narozeninám v pražském Mánesu.

Po deseti letech přijel do Prahy, kde mu při té příležitosti bylo uděleno čestné občanství. Inicioval spolu s Václavem Havlem a Theodorem Pištěkem založení Ceny Jindřicha Chalupeckého, která je každoročně udílena mladým českým umělcům do 35 let.

Byl vyznamenán českým Řádem Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající činnost, jíž se zasloužil o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv. Za sbírku Prométheova játra byla Kolářovi udělena Cena Jaroslava Seiferta.

Vrátil se s manželkou Bělou do České republiky.

Národní galerie v Praze uspořádala na přelomu tisíciletí v prostorách Veletržního paláce umělcovu první českou retrospektivu „Příběhy Jiřího Koláře“, která byla dále reprízovaná v Moravské galerii v Brně. Při té příležitosti vyšla monografie Příběhy Jiřího Koláře a česká verze jeho slovníku metod.

Pod názvem „Jiří Kolář sběratel“ představila Národní galerie ve stejných prostorách Kolářovu výtvarnou sbírku dosvědčující rozpětí umělcova intelektuálního zájmu.