Alfred Lenica

Od roku 1922 studuje Alfred Lenica na ekonomicko-správní fakultě Uniwersytetu Poznańského/ Poznaňské univerzity (Uniwersytet im. Adama Mickiewicza), o rok později vstupuje jako smyčcový hráč na zdejší konzervatoř (Konserwatorium Muzycznego w Poznaniu) a v roce 1925 začíná navštěvovat poznaňský soukromý institut krásných umění (Prywatny Instytut Sztuk Pięknych). Mezi první Lenicovy učitele patří Adam Hanytkiewicz (1887-1946). Jeho tvorba je od počátku silně modernisticky založena.

V první polovině třicátých let se Lenica inspiruje zejména kubistickými postupy. Ve figurativních obrazech (Wiolonczelista I a II/ Violoncellista I a II, 1933

V letech druhé světové války pobývá Lenica i s rodinou v Krakově, navazuje přátelství s Jerzym Kujawskim (1921-1998), který dále prohlubuje jeho zájem o surrealismus a uvádí jej do avantgardního kroužku okolo Tadeusze Kantora (1915-1990), Kazimierze Mikulského (1918-1998) a Tadeusze Brzozowského (1918-1987). V prosinci 1948 se Lenica účastní programové výstavy nové malby (I. Wystawa Sztuki Nowoczesnej/ I. Výstava moderní malby) krakovské skupiny. Stále více se vzdaluje realitě, objekty redukuje na základní tvary, monumentalizuje je, situuje v nereálné prostory či krajiny připomínající odosobněná divadelní jeviště. Výsledkem je obrazová kompozice na hraně předmětnosti a poetičnosti, jež zavdává výrazně obraznému pojmenování maleb (Kiedy młodość znajdzie się w wichrze/ Mládí ve větru, 1948).

S koncem války se Lenica vrací do Poznaně, vstupuje do Polské Partia Robotnicza/ Polské dělnické strany a Związku Polskich Artystów Plastyków/ Svazu polských výtvarných umělců, do čela jeho regionální sekce je o dva roky později zvolen. V jeho tvorbě doznívají válečné vlivy, upřednostňuje nepředmětnou, výrazně symbolistní malbu, užívá především temných odstínů, jejichž kombinací s čistými barvami dosahuje silně expresivního účinku. Lenica experimentuje s technikami koláže, fotomontáže, dekalku (obtisk), které také vzájemně kombinuje (Zagrożone dzieciństwo/ Ohrožen dětství, 1948). Tašismu na dosah se přibližuje postupným vrstvením a druhotným odkrýváním čistých barevných ploch, které posléze konturuje litím černé a bílé barvy. Postupně se tak přibližuje principům Pollockovy (1912-1956) akční malby (Farby w ruchu/ Barvy v pohybu, 1949). V roce 1947 společně s Ildefonsem Houwaltem (1910-1987) a Feliksem M. Nowowiejským (in memoriam, 1877-1946) zakládá avantgardní skupinu 4F+R. Název sám, tvořen iniciálami slov Forma, Farba (barva), Faktura (struktura), Fantastyka (fantazie) a Realizm (realismus), je manifestem skupiny. Ta následuje surrealistické, expresivní a abstraktní tendence, ve své aktivitě navazuje na program Przybyszewského (1868-1927) a Zegadłowiczova (1888-1941) časopisu Zdrój (1917-1922), bezprostředně se hlásí k odkazu Jana Spychalského (1893-1946), stejně tak se však odvolává na sovětský model – své socialistické směřování nakonec akcentuje již v úvodním manifestu.

V souvislosti s nástupem nového režimu upřednostňuje Lenica před experimentem srozumitelnost a sociální apel. Politické důvody jej vedou k umírněnému následování doktríny socialistického realismu (Młody Bierut wśród robotników/ Mladý Bierut mezi pracujícími, 1949

V roce 1956 se Lenica usazuje ve Varšavě a aktivně se účastní dění v Galerii Krzywe Koło/ Křivé kolo. Na konci desetiletí je ve varšavské Zachętě prezentována jeho tvorba v rozsáhlé retrospektivě. V Lenicově tvorbě dominuje informel, neustávají další technické a formální experimenty: Pracuje v oleji, užívá však také průmyslových laků a barviv

Na přelomu let 1959 a 1960 Lenica pobývá v souvislosti se svou zdejší prezentací v Ženevě. V sídle organizace OSN při té příležitosti vytváří nástěnnou malbu Trzy elementy (voda, oheň a láska). I nadále udržuje styky s avantgardními umělci, vystavuje s Krakovským okruhem a účastní se plenérů v Osiekách u Koszalina. V roce 1966 se podílí na symposiu Sztuka w zmieniającym się świecie/ Umění v měnícím se světě v Puławách.

Na 1. Festiwal Polskiego Malarstwa Współczesnego/ 1. Festival současné polské malby ve Szczecinie, které se uskutečnilo v roce 1962, je Alfredu Lenicovi udělena Grand Prix. V průběhu šedesátých let se jeho projev viditelně dynamizuje, období je zpětně označováno jako biologické, čemuž odpovídají také názvy pláten: Stacja fauny (Stanice zvěře, 1962), Silnik biologiczny II (Biologický pohon, 1965), Muza (Múza, 1969). Díla jsou typická vysokou pastózností použitých barev a světelnými efekty, které přes abstraktní povahu vzbuzují dojem živoucí předmětnosti: Czyhanie (Číhající), Urojenie (Blud), Smak gorzkiego owocu (Chuť trpkého ovoce). Umělec často zdůrazňuje, že jeho hlavním cílem je najít v malování vyjádření zkušeností a emocí, které je obtížné definovat. Svou roli při procesu formulace sehrává v jeho případě hudba.