Magdalena Jetelová

Studovala sochařství na pražské Akademii výtvarného umění v Praze u profesora Karla Hladíka a Jiřího Bradáčka, během let 1967 a 1968 na Accademia di Belle Arti di Brera (u prof. Marino Mariniho) v Miláně. Na výtvarnou scénu vstupovala již v normalizační atmosféře, přesto však si její tvorba zachovala momenty příznačné pro předchozí desetiletí, především rozvolněním hranic a přesahy jednotlivých uměleckých oborů nebo posunem z materiálně tvořeného objektu do jeho artikulace v podobě ideového konceptu.

Účastnila se několika skupinových výstav mimo oficiální galerie (Sochy a objekty na malostranských dvorcích, 1981

Její Židle byla umístěna na schodech Uměleckoprůmyslového muzea v Praze v rámci výstavy Židle ve 20. století. Pracovala na projektu podzemního zahradního centra pro pražské Jižní město s názvem Underground City, které mělo svou zvlněnou krajinou nabourat fádní strohost okolní panelákové zástavby. Skleněné stěny pařenišť v podobě pohyblivých periskopů vynořujících se v závislosti na srážkách i šikmé stěny skleníků tvořily systém důmyslně zakomponovaných prvků, které přiváděly denní světlo do podzemních prostor a zároveň specificky prokreslovaly uměle modelovanou krajinu. Projekt nebyl nikdy realizován a zachoval se pouze sádrový model jeho nadzemní části. Přestože byl zdokumentován fotografiemi, po emigraci umělkyně se záhadně ztratil a podařilo se ho objevit až s přípravou autorčiny výstavy v Muzeu umění Olomouc – Muzeu moderního umění v roce 2013.

Jako jediná umělkyně pocházející z východního bloku vystavovala na New Art v Tate Gallery v Londýně.

V prostředí svého ateliéru v Tiché Šárce i urbánních prostorech nejrůznějších opuštěných a zničených domů realizovala akce Značení rudým kouřem, kdy nechala stoupat rudý dým v přímé reakci na zakoušenou nesvobodu, přísnou kontrolu a silnou manipulaci v komunistickém Československu. Symbolickým voláním o pomoc zároveň upozornila na rozrůstání „rudé“ konglomerace na politické mapě v podobě rozšiřujícího se počtu satelitních států pod sovětskou sférou vlivu. Videozáznam z akce zachycuje vycházející rudý dým z otvorů ve střechách i oknech domů, jehož dynamicky se proměňující vzdušné tvary přerušují záběry na dětskou ruku barvící postupně celý svět do ruda. Silné poselství i význam akce dokládá řadou dalších kreseb a realizací s kouřem v pozdějších letech.

Postupující tíživá situace umělkyni donutila k emigraci do Západního Německa. Její ateliér v pražské Šárce byl zničen, nedochovalo se prakticky nic. Nesnadný začátek v nové zemi ovšem nijak neoslabil její nezdolné úsilí. Jetelová se začala intenzivně zabývat architekturou a vztahy mezi objektem a prostorem. Už v podobě zvětšovaných dřevěných plastik se zračí její následné umělecké směřování.

Prostřednictvím nových médií vstupovala do přírodních i urbánních prostor a konfrontovala podobu míst s vlastním prožitkem i obrazem napříč časem, neopomínala ani jeho potlačenou historii nebo budoucí tvář. Světelnými paprsky vytyčila směry a zviditelnila spojení, např. v Islandském projektu (1992) kopírovala terén v místě probíhající hranice Evropy a Ameriky, jinak skryté pod hladinou oceánu. Poselství viditelné právě na Islandu přenesla v podobě převzaté citace od Paula Virilia: „Zakřivení země nás přivádí k sobě samým“ i do prostor renesančního letohrádku královny Anny v Praze, kde rok nato uskutečnila svou první samostatnou výstavu v nově ustavené České republice (1993). Časoprostorový význam nese také další umělčina realizace Atlantický val (1995). Na pozůstatky německého opevnění v podobě betonových bunkrů na pobřeží Normandie z let 1942-44 promítla parafráze textů Paula Virilia z knihy Archeologie bunkru (1975). Někdejší tvář s budoucí podobně konfrontovala v projektu Crossing King's Cross (1996), kde na stávající železniční síť laserem vyznačila nově plánovanou trasu rychlovlaku v Londýně.

Uskutečnila monumentální projekt Domestikace pyramid, spočívající v přemístění a konfrontaci různých kultur napříč časem. Nejslavnější se stalo umístění části pyramidy s lávovým povrchem uvnitř Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni v roce 1992 (dále Dublin, 1993

V Havana Project odhalila bizarní krásu rozpadu kubánské metropole ve vlastní choreografii, v níž odstřelené obytné bloky z oblaku prachu znovu napřimuje.

Realizovala prostorové instalace pracující s motivem prostorového a časového posunu v německém Hannoveru a Darmstadtu (Translocation I, Hannover

V Dislocations, MACBA (Museu d´Art Contemporani de Barcelona) zasadila původní architektonickou strukturu budovy do jiného prostředí téhož města včetně sledování reakcí obyvatel, jak ji zde přijmou. Stejný princip přemístění částí fasády užila v pozdějším projektu v Koldo Mitxelena Kulturunea, San Sebastian v roce 2003.

Songline 75°36’52”, Construction in Process 6, Melbourne představoval umělčino hledání možnosti spojení dvou vzdálených míst na zeměkouli pomocí současné lokalizační techniky, ovšem s využitím imaginace vycházející z místní tradice domorodých obyvatel. Propojení dvou míst na Zemi umožnilo vnímat globální prostor i pomíjivost času.

Prostorová instalace Translocation realizovaná na půdě Carnegie Mellon University v Pittsburghu vycházela z možnosti ovlivnění celkové situace zdrojem světla. Proměnou intenzity přirozeného a umělého světla představila autorka instalaci v síle země, která vedle dvou vzájemně oddělených prostorů otevírala třetí, do té doby neviděný, který se zároveň jevil jako nekonečný.

Participovala na Gwangju Biennale v Jižní Koreji v roce 2004 s tématem Zrnko prachu, kapka vody prostorovou instalací založenou na interakci s divákem. Homework of Being sestával z několika prostředí. V prvním sále návštěvník sledoval projekci zpráv a zjištění filosofa Jana Ryndy o zhoršení ekologické situace v současnosti a důsledcích do budoucnosti. Při odchodu z tohoto prostoru obdržel list s neviditelnou zprávou, jež se měla projevit později. Vedle citací z dopisů Václava Havla, které posílal z vězení své ženě Olze, zde byly zahrnuty i aktuální zprávy o stavu lidských práv po celém světě. Naléhavý charakter textů použitých v různých kontextech i podmínkách (psané ručně, tištěné, objevující se pod ultrafialovým zářením) rezonoval s jejich vlastním vnímáním návštěvníky. Jetelová přitom upozornila na obrovské množství informací, s nimiž se lidé setkávají v práci, lokálně i globálně s cílem zprostředkovat specifickou a partikulární interpretaci. Citlivost v různých částech světa je klíčem k řešení globálních problémů a možnostem ochrany celé planety.

Implants představil architektonické návrhy prostor, které se proměňovaly v závislosti na pohybu jejich návštěvníků.

Ve výstavním projektu Der Neue Raum (Kunsthalle Recklinghausen) nechala zaplavit vodou nepoužívaný bunkr. Na nově vzniklé vlnící se hladině jako i jejích okolních odrazech na stěnách bylo možné číst zmnožený text přednášky o ničem Johna Cage (Lecture about nothing).

Realizuje prostorové instalace pracující se změnou stávajícího prostoru galerie, který zmnožuje zrcadlovými fóliemi a vytváří dojem nové časoprostorové zkušenosti. Různě rozmístěné zrcadlové stěny přímo reagují na pohyb člověka chvěním. Míra jejich rozvibrování je závislá na vlastním přiblížení k zrcadlové stěně, kde se nacházejí sousloví a citace. Ty však na rozdíl od okolí zůstávají v klidu a zcela čitelné. Tento moment pro umělkyni znamenal vlastní objev, který se rozhodla uplatnit vedle Abflug, H2 – Zentrum für Gegenwartskunst im Glaspalast, Augsburg, 2008 (první prostorové instalaci tohoto druhu) i v dalších prostorových instalacích v pozdějších letech. Důležitým se zde stal důraz na interakci návštěvníka, který svou přítomností přímo ovlivňuje vzniklou prostorovou situaci a sám sebe přitom nově objevuje.

Využila stejný princip v interaktivní multimediální instalaci o lidských právech a sebeuvědomění člověka v Kunsthalle Mannnheim v Německu. Landscape of Transformation tvořil komplexní prostředí (projekce zpráv o porušování práv a jejich hlasité nepřesné předčítání dětmi, jednotlivé články Všeobecné deklarace lidských práv v rámci stohů papírů viditelné jen pod UV světlem) včetně velkoformátových zrcadel doplněných krátkými citacemi.

Jetelová na projekt volně navázala instalací Místo zločinu v rámci výstavy Luciferův efekt v pražském Centru současného umění DOX, kde upozornila nejen na někdejší zločiny totalitního režimu, ale i na jemné praktiky manipulace, jíž jsou lidé i dnes vystavováni. Ještě před vstupem na Místo zločinu však návštěvníky konfrontovala s jejich právy zapsanými do 30 článků inkoustem, který se užívá na bankovkách a reaguje na ultrafialové světlo. Lidé mohli do „zločinných“ míst odcházet alespoň vybaveni svými právy. Chodba zaplněná dokumenty z archivu StB vedla do místnosti, kde se naplno ukázalo ve světle chvějících se zrcadel absurdní divadlo naší uplynulé minulosti. Výrok Václava Havla: „Kdo se bojí podívat se do tváře vlastní minulosti, musí se nutně bát toho, co bude.“ doplňovala citace od Eliotta: „Time future contained in time past/čas budoucí je obsažen v čase minulém“. Instalaci uzavíral třetí nápis „(ne)zájem?“, jímž se tak umělkyně obrátila k samotnému návštěvníkovi s pomyslnou otázkou. Po výzvě k odevzdání listu papíru buď poslušně poslechl a vzdal se svých práv, nebo odmítl, přestože je již nemohl vidět a přečíst. V rámci výstavy Glasstress v Palazzo Cavelli Franchetti na 54. bienále v Benátkách představila rozkmitané zrcadlo s názvem (DES)ORIENTATION, které přenášelo obraz vodní hladiny zvenku dovnitř. Cílený posun úhlu pohledu vyvolaný zrcadlením venkovního prostoru doložil samotný nápis na zrcadle i prostorová instalace ve venkovních prostorách přístaviště ve formě prostřeného stolu, který museli návštěvníci jdoucí na vernisáž s vlastními rozpaky překračovat. Pod stejným názvem představila prostorovou instalaci v roce 2013 na bienále v Poznani.

Konala se její samostatná výstava v Muzeu umění Olomouc – Muzeu moderního umění (DES)ORIENTATION? Projekty z let 1982–2013, která představila autorčiny prostorové realizace vytvořené speciálně pro olomoucké muzeum, jež pracovaly s dynamikou, světlem a vizualizací skrytých energií. Neopomenula ani nejnovější práce s textem nebo kouřem odkazující k nedávné společné historii bývalých posttotalitních zemí. Ve světové premiéře prezentovala projekt podzemního zahradního centra, který autorka navrhla v opozici proti dominujícímu proudu unifikované sídlištní zástavby pražského Jižního Města. Svou kouřovou akcí při vernisáži vyzvala k aktivní účasti na open callu po dobu trvání výstavy další umělce ze střední a východní Evropy.