Daniel Fischer

V letech 1968 – 1974 studuje na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě u profesora Petera Matejky. V roce 1969 navštěvuje soukromé přednášky filosofa a pozdějšího disidenta Milana Šimečky (1930 – 1990). Od poloviny 70. let 20. století, je spojován s kontextem tzv. analytické malby – a spadá tak do širšího proudu slovenské moderní malby, kterou reprezentují např. malíř-esejista Rudolf Fila, Milan a Klára Bočkayovi, Marián Mudroch, Otis Laubert, Dezider Tóth ad. Novým přístupem k médiu reflektuje vlastnímožnosti média, procesní stránku věci a limity obrazu. S uvedenými autory Fischera pojí od počátku 70. let i těsné přátelské a profesní vazby a stejný okruh autorů spojuje také účast na skupině A-R (Avance-Retard). Tito absolventi přípravky Rudolfa Fily na bratislavské Strednej škole umeleckého priemyslu do světa umění vstupovali po silné generaci slovenských konceptualistů (Július Koller, Stano Filko, Jozef Jankovič a Rudolf Sikora) a v jeho kontextu znovu rehabilitovali roli oka jako garanta percepce vizuálních výtvarných forem. Estetická rovina a školení v klasické malbě, je vůbec výjimečným specifikem slovenské neo-avantgardy a nastupující postmoderny. Právě Filův vliv navíc zapříčinil zájem této generace o umění staršího období, symbolistní polohy Váchalovy, Bílkovy či Koblihovy, nebo pozdní českou modernu reprezentovanou Bohdanem Lacinou a Ladislavem Novákem, a uvedl ji v pozornost Jiřího Valocha. Spojovala je navíc účast na neoficiálních výstavách, které organizoval František Mikloško v prostorách Slovenské akadémie vied (Ústav technickej kybernetiky, 1978

Na konci 70. let Daniel Fischer začíná poprvé extenzivněji navštěvovat ateliéry českých umělců neoficiální scény

V polovině 80. let Fischer dále rozvíjel limitnost expresivní malby a vztahoval ji dále k možnostem vizuální reprezentace – cykly Vznik zobrazenia (1983) či Obrazobásně (1985), diptych Pocta Soutterovi (1987-1988) i výše zmiňovaná Maľba v krajine (přelom 80. a 90. let) sdílejí gradaci, nárůst, postupnou, procesuální stavbu obrazu jako skutečnosti. 1985 – 1989 otevřená politická profilace (Několik vět, Vyhlásenie k deportácii Židov na Slovensku, petice za propuštění Václava Havla z vězení ad.) 1988 spolupráce s Janou Geržovou (později teoretička skupiny A-R)

Po roce 1990 Fischer pravidelně přednáší ve Spojených státech (mj. na Slippery Rock University, Rhode Island School of Design, University of Arizona, University of Houston ad.) a na západoevropských uměleckých školách (Internationale Sommerakademic für Bildende Künste ad.). V polovině 90. let se Fischer opakovaně obrací k sémantickým konotacím kódování – vztahu estetiky a etiky ve smyslu strukturace či organizace vizuálního spektra. V roce 1996 připravuje pro trnavskou Synagógu – Centrum súčasného umenia instalaci Memento. Uplatňuje v ní podobný princip jako v cyklu Obrazobásně či při dřívější práci pro pittsburskou výstavu Artists of Central and Eastern Europe (1995), namísto opozitních významových dvojic však využívá jen pejorativní výrazy (lež, arogance, lhostejnost, cynismus ad.), které promítá na stěny synagogy. Reaguje tak opět na současnou sociální a politickou situaci, alibismus a záměrné přehlížení konkrétních kolapsů doby. Nabízí se přitom jistá metodologická reflexe – a to v soudobé diskusi o podstatě informace, obrazu a slova vedená W. J. T. Mitchellem a dalšími autory západního (analytického) filosofického spektra. Daniel Fischer je latentně politicky angažovaným autorem, což se v jeho tvorbě promítá především na přelomu milénia, kdy tato tendence kulminuje v několika prostorových instalacích. Pro výstavu Svety za svetom v Galérii mesta Bratislavy (2000) Fischer nejprve rozpracovává principy Maľby v krajine (Červia diera 1 a 2, resp. Jedine tí), v nichž reflektuje především možnosti percepce a jejího omezování – tj. ony transcendentální “světy za světem”, a to včetně světů “kukátkových” –, virtuálních. Dvojité kódování sdílí také projekt Retrospektíva, v první verzi vytvořený již v roce 1999, prezentovaný však až v roce 2000 na výstavě KunstRaum Mitteleuropa ve Vídni. V Retrospektívě Fischer variuje originální fotografii z počátku 40. let zachycující deportaci slovenských Židů. Předznamenává tak kritický esej Imre Kertésze s názvem Kdo je vlastníkem Osvětimi? (2001) zpracovávající problém tzv. “osvětimského kýče” – jehož výhradám vůči institucionalizaci holocaustu se však Fischer vyhýbá. Z roku 2010 pak pochází instalace Vynáranie (Osem statočných), v níž Fischer připomíná odpor osmi obyvatel Sovětského svazu proti invazi do Československa. V roce 2004 proběhla v bratislavské Galérii 19 výstava Fischerových prací s názvem Obrazy. Marián Mudroch jí doprovodil textem, nazvaným Modely vizuálnych metafor. Píše v něm: “Toto Fischerovo logické myslenie, ktoré sa v obrazoch ukrýva, má zreteľné indície transcendentálnych vlastností, naplnených životnou skúsenosťou získanou z vlastnej zvedavosti. Myslieť znamená predierať sa k tomu, čo nie je vopred dané, t.j. klásť si otázky. Vášeň pre umenie, ktorá je u Fischera zrejmá, nám nedáva niekedy zabudnúť na to čo poznáme a zakrýva nám niečo ako skutočnosť. Možno. Pravdepodobne existuje niečo ako matematika bytia a logika zmeny či premeny. Niečo ako uznávaný súbor rôznych prístupov a riešení. Platí to aj pre obrazy Daniela Fischera.” (Marian Mudroch, Modely vizuálnych metafor, Galéria 19, 2004, dostupné on-line: http://www.galeria19.sk/2014/daniel-fischer/) Ve shodě s aktuálními tendencemi Daniel Fischer zachází s obrazem jako svého druhu nástrojem logického uvažování a definice – nic na tom nemění fakt, že se jedná o definici vizuální. V této souvislosti lze připomenout stať Miroslava Petříčka “Myšlení obrazem” z roku 2009. V současném kontextu je Daniel Fischer významným představitelem tvůrčí polohy tematizující “konec antropocénu”. Přirozeným způsobem spojuje nároky volné autorské tvorby s latentně angažovaným poměrem ke světu. Jana Geržová proto nastiňuje souvislost mezi ním a Johnem Lutherem Adamsem, respektive jeho esejem Making Music in the Anthropocene. How should artists engage with times of crisis? (2015). V souladu s tím je také tato autorova diskusní poznámka: “Áno, ide o celoživotnú orientáciu k naplneniu života spoznaním potreby zmyslu-plných skúseností: zážitkov celistvosti, tajomna, `kontaktu` s nekonečnom, zážitkov transcendencie každodenného vedomia prostredníctvom evidencie javov (akýchsi šifier…) nás presahujúcich, zážitkov jednoty /s okolím/. Je to spoznanie potreby a doležitosti sústredenia, ticha, skúsenosti kontemplácie… v našom živote.” (Jana Geržová, Juraj Mojžíš, Daniel Fischer, Slovart, Bratislava 2016) Výčet lze uzavřít zmínkou o cyklu s patřičným názvem – Peak Experience vznikající po roce 2010.

V roce 1990 jmenován nejprve docentem, a posléze profesorem malby (1992) na Katedře malby Vysoké školy výtvarných umení v Bratislavě, vedoucí ateliéru volné tvorby (do r. 2017) – účast na porevoluční obnově školy

Vytváří multimediální instalaci pro Československý pavilon na Bienále v Benátkach.

Je jmenován ředitelem Bienále Istroart – mezinárodní studentský festival VŠVU Bratislava.

Je zvolen předsedou poroty trienále Súčasná slovenská grafika 14.

Získává Fullbrightovo stipendium (Fullbright Grant Award).

Je jmenován členem poroty Essl Award.

Působí jako člen správní rady Nadace Jána Langoše, Slovenské akademické společnosti, Umělecké rady VŠVU ad.