Milan Knížák

Vyrůstal nejdříve v Blovicích, následně se s rodinou přestěhovali do Mariánských Lázní. Otec Milana Knížáka působil jako středoškolský profesor matematiky a výtvarné výchovy, jeho činorodost a kreativita v řadě oblastí včetně hudby mohla mít zásadní vliv na jeho dospívajícího syna, který začal inklinovat k umělecké tvorbě a maloval své první obrazy pod vlivem expresionismu (Běsnění slunce, 1958).

Nastoupil na Vysokou školu pedagogickou v Praze, avšak vybraný obor ruština – výtvarná výchova po svém zklamání do roka opustil a nedokončil ani následné studium přípravného ročníku na Akademii výtvarných umění při Výtvarné škole v Praze v letech 1958–1959.

Po návratu z vojny začal experimentovat s různými technologickými postupy informelu. Intenzivní etapa jeho svižných pláten však trvala krátce

Demonstrace objektů se stala jeho osobitou odpovědí na potřebu vystavovat. Z důvodu nedostatku místa v jeho malém bytě na Novém Světě začal tvořit přímo na ulici před domem (Seance, Praha

Jednoduše pověšené nebo přes opěradlo přehozené kalhoty ztvárnil v podobě monochromních soch, vytvořil také sochy židle a stolu. První manifestace Aktuálního umění v Praze odstartovala řadu jeho demonstrací, které realizoval v ulicích Prahy (Individuální demonstrace, Totální demonstrace, Aktuální procházka po Novém Světě – Demonstrace pro všechny smysly). Jednou z nejvýznamnějších byla Demonstrace jednoho. Autor se při ní pomocí zvláštního kostýmu proměnil v šamana a během svého počínání, které se blížilo rituálu, nechal Pražany zažít něco neobvyklého. Knížák úlohu umělce ztotožňoval s úlohou boha či kouzelníka. Snažil se lidi osvobodit od naučeného způsobu života, útočil na jejich smysly. Jeho aktivity nabyly nejrůznějších forem

Byl zapsán do Svazu československých výtvarných umělců. V 60. letech vystřídal celou řadu zaměstnání: uklízeč, kopáč, strojník, elektrikář, malíř a tapetář, tesař.

Věnoval se akcím, které se vyznačovaly hravostí a nezatížeností, řídil se při nich návody podobně jako tomu bývá u dětských her a rituálů, které povzbuzují tvořivost. (V akci Procházka Prahou měli lidé chodit po obvodu nakresleného kruhu). V jeho myšlení se projevilo konceptuální umění podobně jako tomu bylo na Západě.

Byl vytvořen Klub Aktual, který navázal na myšlenky skupiny Aktuální umění. K dřívějším členům se připojil Robert Wittmann, který na sebe upozornil Výstavou skutečností ulice (1966), která se podobala pouličním akcím Vladimíra Boudníka. Stejně jako před lety Boudník rozvěsil Wittmann prázdné rámy na oprýskané omítky zdí a vyzval kolemjdoucí k rozvoji jejich kreativity. Milan Knížák jako jeden z mála akčních umělců u nás udržoval kontakty s umělci ze Západu, například s Georgem Maciunasem, zakladatelem skupiny Fluxus, si v rámci korespondence vyměňoval i různé umělecké předměty. Díky podobným aktivitám a smýšlení se zahraničními umělci se posléze stal jedním ze členů Fluxu (George Maciunas ho jmenoval ředitelem Fluxus East). Hnutí se stejně jako Knížák s klubem Aktual pokoušelo proměnit svět a zrušit limitující vazby mezi uměním a životem. Mimo to bylo pověstné pořádáním festivalů

Do nuceném odchodu z Prahy se Knížák usadil v Krásné u Mariánských Lázní a na přání svých přátel hrát společně v kapele založili hudební skupinu Aktual. Knížák vytvářel vlastní skladby bez větších znalostní aktuální světové muziky, hlavně s ohledem na nezkušenost hry některých členů kapely, které musel při zkouškách značně kočírovat. K doprovodu skladeb používali vedle běžných nástrojů například i housle, sirénu, vrtačku nebo motocykl. Osobitost živých vystoupení, parodické texty nejen vůči žité realitě ale i sebe sama ve změti nejrůznějších zvuků měla za následek, že na rozdíl od jiných, v té době fungujících kapel, měli problém koncertovat i v nejliberálnějším roce 1968.

Přijal pozvání George Maciunase odjet za ním do Ameriky, které obdržel v roce 1966, ale až po dvou letech se mu podařilo získat pas a vycestovat do USA. Během svého pobytu organizoval akce a přednášel na tamních univerzitách (Rudgers University NY, University of Kentucky, Lexington, KY., University in Los Angeles – založil zde společnost Elephant work company). Setkal se tu se zcela jiným životním stylem. Své pocity z pobytu sděloval prostřednictvím dopisů Jindřichu Chalupeckému. Od těch dob začaly mít jeho akce podobu osobních rituálů, realizace probíhala uvnitř každého účastníka (Ležící obřad, 1968, USA).

Po návratu z USA pokračoval v aktivitách Aktualu (např. Kamenný obřad v lomu u Mariánských Lázní v roce 1971) až do roku 1973. Jeho umělecké aktivity kromě neustálého sledování tehdejšími úřady čelily i nepochopení ze strany ostatních lidí. Postupem času akce nabyly abstraktnějšího charakteru a většina z nich byla určena pouze pro realizaci ve vlastní mysli. Jeho dílem se táhne napříč sociální směřování. Vždy se pokoušel prostřednictvím umění změnit a zkvalitnit lidský život.

Své myšlenkové úvahy v situaci nemožnosti veřejně vystavovat obrátil k řadě dalších oblastí

Zaujala ho rituálnost kamene, nalezené kameny se rozhodl zahrnout do svých obřadů, jak dokládá autorův seznamovací rituál s určitým kamenem, který uskutečnil pod názvem Poznávání kamene. Své akce poznávání vztáhl například také ke vzduchu. V letech 1977–1980 uskutečnil obřad Přátelství se stromem.

S počátkem osmdesátých let zasadil své úvahy o architektuře, nábytku a módě již do konkrétních rozměrů a prostředí. Na jejich podporu se na scénu vrátil obraz, po prvotní potřebě dokreslení návrhů se však postupně osamostatnil. Po rozměrných obrazech Šatů malovaných na tělo (1985) přišla řada siluet doplněná rituálními znaky, zvýraznila se barevnost a prvek pohybu. Knížák do procesu tvorby zapojil také kusy oděvů (Zab se a leť, 1968–1985). Postupně je začal nahrazovat vzájemně se překrývajícími barevnými geometrickými plochami (Abstraktní obraz 1985–1989) ve snaze aktualizovat tvorbu Kazimíra Maleviče (Neomalevič, 1989

Během jeho pobytů v západním Německu (1982–1983 Barkenhoff Grant, Worpswede

Vydával básnické sbírky v češtině a angličtině, v nichž mohl uplatnit volnost vyjádření.

Reagoval na postmodernu záměrnou volbou rozměrných pláten svých obrazů a zjednodušením rukopisu ve snaze banalizovat projev, později také zavedením příběhu. Důraz na barvy a volnost malířského gesta učinilo z jeho pláten malovanou performance. Obrazy se staly zhmotněním jeho myšlenkových koláží a neobvyklých spojení (Zmatené obrazy, Počítačové obrazy).

Během soukromého stipendia v německé obci Preunschen vytvořil sérii obrazů pestrých barev, které později nazval Neospoerri po vzoru Daniella Spoerriho raných děl, avšak s tím rozdílem, že plochu pomaloval bez ohledu k zafixovaným předmětům.

Byl jmenován rektorem Akademie výtvarných umění v Praze, kde založil a vede ateliér Intermediální tvorby. Byly vydány jeho Cestopisy, na nichž začal pracovat již koncem šedesátých let při svém pobytu v USA. Průběžně publikuje teoretické texty, eseje, glosy v denním tisku i knižně.

Formou samostudia absolvoval doktorandské studium na Akademii výtvarných umění v Praze.