Tadeusz Kantor

V letech 1933 až 1939 studuje Tadeusz Kantor malířství a scénografii na krakovské Akademia Sztuk Pięknych/ Akademie výtvarných umění. Scénografii se věnuje pod vedením Karola Frycze (1877-1963).

V letech druhé světové války spoluvytváří v Krakově podzemní Nezávislé divadlo, v němž postupně inscenuje trojici her: Orfea (1942) Jeana Cocteaua (1889-1963), Balladynu (1943) Juliusze Słowackého (1809-1849) a Powrót Odysa/ Odysseův návrat (1944) Stanisłava Wyspiańského (1869-1907). V období do roku 1964 realizuje na padesát dalších scénografických projektů v Krakově (Stary teatr/ Staré divadlo pod vedením Heleny Modrzejewské), ve Varšavě, Katowicích, Opolí či Lodži. Během okupace také spoluzakládá Grupu Młodych Plastyków/ Skupinu mladých výtvarníků. Ve stejném roce se přidává k manifestu Mieczysława Porębského (1921-2012), vybízejícího umělce k osobní i tvůrčí svobodě a nezávislosti na politice a ideologii.

Po návratu z Paříže působí Kantor jako profesor na Wyższej Szkole Sztuk Plastycznych/ Vyšší škole výtvarných umění v Krakově, iniciuje založení výtvarné skupiny Grupa Krakowska/ Krakovský okruh a uspořádání první krakovské poválečné výstavy nového umění (Wielka Wystawa Sztuki Nowoczesnej/ Velká výstava současného umění). Účastní se zahraničních přehlídek soudobého polského malířství, putovní výstavy Polish Art Today/ Současné polské umění (Kosciuszko House v New Yorku/ Chicago/ Washington), a expozice Mladí polští malíři, která hostovala v Karlových Varech, v Českých Budějovicích a Praze. Je rovněž jmenován profesorem krakovské akademie, vzápětí však dochází k jeho odvolání (1949). Válečná zkušenost způsobuje krátký záchvěv zájmu o figurativní malbu. Kantorova plátna jsou typická groteskností a hrubostí struktury, užíváním temných barev a odvozenou skličující atmosférou (Kompozycja/ Kompozice, 1944-1945). Krakovské výstavy nové malby se účastní metaforickými kompozicemi, pro něž je příznačné promyšlené užívání chladných barev (Ponad-Ruchy/ Nad-pohyby, 1948).

Po nástupu socialisticko-realistické doktríny ustupuje Kantor z veřejného života (vystavuje až v roce 1955).

V polovině padesátých let výrazněji spolupracuje s Marií Jaremou (1908-1958). V roce 1955 zakládají krakovskou experimentální scénu Cricot 2 (navazující na předválečný Cricot Józefa Jaremy), kde o rok později uvádí Witkacyho Sépii (Mątwa) a v roce 1957 vůbec první divadelní ambaláž Mikulského Cirkusu. V roce 1955 rovněž společně vystavují ve varšavské galerii Po prostu/ Jen tak. Kantor zde představuje své informální práce. Tašismus se v jeho tvorbě projevuje barevností, odvážnými strukturami, režií bodů a linií (Oahu, 1957). V druhé polovině padesátých let je série s úspěchem prezentována na zahraničních výstavách, zejména ve Francii.

S obdobím mezi lety 1960 až 1962 se pojí Kantorův Teatr informel/ Informální divadlo. V roce 1961 uvádí Witkiewiczovo (1885-1939) W małym dworku/ Na malém dvoře. Herci, materializovaní již v rámci ambalážového období, se nyní definitivně stávají předměty, které se po scéně pohybují víceméně náhodně, bez ohledu na svou individualitu. Další redukce vede ke konceptu Teatr zerowy/ Nulové divadlo (1962-1964), již zcela zbavenému jakéhokoli děje či akce. Cricot 2 uvádí v roce 1963 Witkiewiczovu Wariat i zakonnica/ Blázen a jeptiška. V roce 1963 publikuje Kantor trojici manifestů, které mají za cíl vysvětlit jeho aktuální směřování: Ve Švýcarsku je to Manifest – Ambalaz/ Manifest - Ambaláž, doma pak Teatr autonomiczny/ Autonomní divadlo a Teatr zerowy/ Nulové divadlo. Ve stejném roce a letech následujících se výrazně angažuje v nově vzniklé galerii Krzysztofory, uvádí zde svou anti-výstavu Wystawa Popularna/ Populární výstava (1963) a některé z pozdějších happeningů (Linia podziału/Dělicí linie, 1966). Ambaláž reflektuje také v rámci malířské tvorby. Vytváří polo-prostorové instalace, kombinace maleb a trojrozměrných předmětů, deštníků, tašek apod. (Mr. V Prado – Infantka, 1965

Kantor uvádí první polský happening, Cricotage a Linia podziału/ Dělicí linie (Krysztofory, 1966). Později následuje Panoramiczny Happening morski/ Panoramatický mořský happening (Plener Koszaliński v Osiekách, 1967), List/ Dopis (Foksal, 1968) a Lekcja anatomii według Rembrandta/ Anatomická lekce podle Rembrandta (Nurnberg Kunsthalle, 1968/ Foksal, 1969). V roce 1972 produkuje formou happeningu Witkiewiczovo Nadobnisie i koczkodany/ Krásky a opice.

Tadeusz Kantor se jako vyučující po dvaceti letech dočasně vrací na krakovskou Akademii Sztuk Pięknych. Na konci šedesátých let ojediněle reflektuje principy konceptualismu: Na Wrocławském symposiu prezentuje své Wielkie krzesło/ Velké křeslo (1970).

V druhé polovině sedmdesátých let a v letech osmdesátých produkuje Kantor vrcholná divadelní zpracování. V rámci tzv. Teatru śmierci/ Divadla smrti je to nejprve Umarła Klasa/ Mrtvá třída (1975), Wielopole, Wielopole (1980), Niech sczezną artyści/ Ať umělec zmizí (1985) a Nigdy już tu nie powrócę/ Sem už se nikdy nevrátím (1988). V roce 1991, již posmrtně, je uvedena Kantorova hra Dziś są moje urodziny/ Dnes mám narozeniny (1991). Všechna tato představení spojuje zájem o nižší řád věcí, materialitu nejobyčejnějších předmětů, kterými Kantor zprostředkuje své vidění světa. Pravděpodobnou inspirací mu jsou sice prózy Bruna Schulze (1892-1942), zásadněji ale reflektuje vlastní vzpomínky a představy, které činí z představení jeho osobní autorský projev. Kantorova výtvarná činnost se v této době váže k divadelní produkci. V roce 1975 vytváří sérii maleb, rovněž nazvanou Umarła Klasa/ Mrtvá třída. K malbě se poté vrací až na konci let osmdesátých. Poslední díla spojuje silně osobní reflexe osamocené figury s divadelní gestikou, vykazující formální styl nové figurace (série Dalej już nic/ Dále už nic, 1987-88). V roce 1989 je Tadeusz Kantor honorován titulem commandeur francouzského Ordre des Arts et des Lettres/ Řádu umění a literatury. O rok později získává Verdienstorden der Bundesrepublik Deutschland/ Řád za zásluhy Spolkové republiky Německo za svůj přínos soudobé evropské a německé kultuře.