László Fehér

Mezi lety 1971 a 1976 navštěvuje László Fehér Magyar Képzőművészeti Főiskola/ Maďarskou akademii výtvarných umění. V polovině desetiletí se začíná soustavněji věnovat dobově provokativní fotorealistické malbě, navíc se specifickým sociálně-kritickým akcentem. V sérii obrazů nazvané Részlet a Brigádnaplóból/ Brigádní záznamy (1975) reflektuje slabomyslnost a prázdnotu průkazové fotografie. Stejným způsobem postupuje v pracích Aluljáró I/ Podjezd I (1975), Földalatti/ Podzemní dráha (1976), respektive Aluljáró II/ Podjezd II (1978), které jsou formálně dokonalým zachycením triviálnosti každodennosti života, jeho bezútěšnosti typické pro druhou polovinu desetiletí.

Fehérova malířská plátna formálním ztvárněním i námětem evokují fotografické momenty. Jsou specifická atypičností výřezů a posuny v perspektivě, převládající černobílou barevností, byť některé z nich kopírují zářivou barevnost fotografického filmu ORWO. Jedná se vlastně o alternativu stylu rodinné fotografie šedesátých let (Életkép/ Žánr, 1979).

Jistou paralelou k rodinným fotografiím je série maleb s židovskou tematikou, reflexe Fehérovy osobní příslušnosti. V roce 1980 pracuje Fehér na plátně LT/ Diptichon/ LT/ Diptych (1980), vysoce kontrastní fotorealistické malbě v černo-modrém kontrastu, zachycující kompozici muže židovského původu, židovskou vlajku a detail nápisu v hebrejštině. V roce 1982 vzniká Diaszpóra/ Diaspora, poslední z černobílých maleb ve fotorealistickém stylu, v jejíž struktuře jsou ukryty kousky macesu coby metafora rozbitých desek desatera. V sérii nazvané Recreation I.-IV./ Rekreace I.-IV. (1983) reflektuje pozoruhodně uvolněným rukopisem židovskou ritualitu.

Mezi lety 1983 a 1985 se Fehér věnuje také stylizované krajinomalbě. Alespoň na jistou dobu se téměř vzdává fotografické konkrétnosti, svou paletu omezuje na kombinace červeně, černi, běli a okru. V polovině desetiletí tato redukce polevuje, krajiny se také stávají dramatičtějšími, jsou do jisté míry součástí proudu tzv. heftige malerie bez překladu? (István Farkas), pro nějž je typická kombinace expresivity, sensuálnosti a sentimentality (Rekviem I, 1984

V roce 1986 získává Fehér stipendium a pobývá v Římě. Změna prostředí se projevuje zvýšenou barevností palety a monumentalizací pláten (Róma/ Řím, 1986

Návrat z Itálie znamená poměrně dramatickou redukci barevnosti, Fehér se omezuje na trojici základních barev, žlutou, černou a bílou. Zatímco žluť tvoří typicky pozadí, černá je využívána pro architektonickou a také – společně s bílou barvou – figurální stafáž. Fehérův postup je postupně pevně kodifikován, je využíván v téměř realistických variantách Presszó (Bistro, 1988) a Este 1953-ban (Večer 1953, 1988) i ve stále výrazněji k transcendenci tíhnoucích plátnech z let 1990 a 1991 (Testvérek/ Bratři, 1990

V roce 1990 se László Fehér účastní benátského bienále, na němž prezentuje právě tuto aktuální kolekci (Emlékműnél/ Památník, 1989

S nástupem devadesátých let se Fehér opět navrací k černobílé paletě, využívá škály šedé a stříbřité. Znovu reviduje také výchozí fotografický přístup, jeho projev tenduje k metafyzičnosti, rezonuje surrealistickými akcenty. Temné pozadí jeho pláten je zabydlováno nahodile volenými architektonickými prvky (schodiště, krajinný výřez), osamocenými figurami. Fehér proměňuje perspektivu, náhled, organizaci obrazu (Ima, 1992

V polovině devadesátých let se Fehér věnuje portrétování umělců, přátel, známých osobností (Gábor Bachman, 1995

Ke konci devadesátých let se dramatičnost Fehérovy palety utlumuje, jedním z projevů je preference uklidňující kombinace odstínů modré a šedé barvy. Na jeho plátnech se objevuje vícero postav (Réten/ Louka, 1997