Juraj Bartusz

Juraj Bartusz se narodil do rodiny kameníka Júliusa Bartusze (1898–1959). Jeho matka Júlia Bartuszová, rozená Némethová (1904–1989), se od roku 1974 věnovala insitní malbě.

Oženil se s Márii Bartuszovou a narodila se jim dcera Anna, která později absolvovala studium na Akademii výtvarných umění v Praze.

Bartusz se po ukončení studií v Praze přesunul do Košic, kde začal působil na úseku výtvarné propagace ve Východoslovenských železárnách (18 měsíců).

Po odchodu z Východoslovenských železáren se rozhodl naplno věnovat umění v rámci svobodného povolání a natrvalo se usadil s rodinou v Košicích.

Spolupracoval s architektem Pavlom Merjavým (*1935) na Pamätníku Krompašské vzbury (Krompachy, SK). V realizované podobě bylo sousoší připevněno na zeď z velkých travertinových bloků a odstraněn podstavec.

V rámci studijních cest navštívil Sovětský svaz, NDR, Maďarsko, Bulharsko, Jihoafrická republika, Polsko, Jugoslávie, Řecko, Rakousko, Francie, Velká Británie, Belgie, Lucembursko, Libanon

Juraj Bartusz vytvořil plastiku Brána kosmonautov (sídliště Pohradová, Košice). Toto dílo syntetizuje a symbolicky uvádí Bartuszova sochařská východiska a jejich posouvání nebo překračování směrem k akci a k práci s vlastním tělem. V Bráně se také odráží jeho práce s antropomorfními tvary, zaujetí vesmírem a jeho dobýváním v duchu dobové touhy „dotknout se hvězd“, což se projevuje i v jeho pozdějších dílech. Téma kosmonautiky bylo tak vzdálené realitě socialismu, že pro umělce představovalo svobodný azyl. S dílem Brána se pojí jeho akce Stavění brány z roku 1973 na volném prostranství vedle košického letiště. Hned druhý den však byla tehdejšími úřady odstraněna.

Bartusz se v průběhu let zabýval i jinými směry, například navázal na tradici konstruktivismu sérii reliéfů z ohýbaného hliníku (Hliníkové obrazy, 1967

Spolu s Františkem Patočkou (1927–2002) založil Mezinárodné sochárské sympózium v kovu v Košicích (SK).

Ve spolupráci s architektem Pavlom Merjavým vytvořil plastiku na fasádě Muzea TANAP, (bývalé Trnavské muzeum, Tatranská Lomnica, SK).

spolupracoval s fotografem Alexandrem Jirouškou

Přesah Bartuszova díla do akčního umění dokládá jím realizovaná akce Úradné potvrdenie. Pod svým originálním názvem Faktografická próza plně demonstruje autorův nadhled nad normalizační politikou, smysl pro dobře mířenou recesi a civilistický postoj (který ho později sblížil s Egonem Bondym). Úradné potvrdenie se stalo dokumentem „suché“ expresivity, zprostředkovávající atmosféru roku, v němž začala normalizace.

Realizoval plastiku Zápas pro internát Veterinární fakulty Univerzity P. J. Štefánika v Košicích.

spolupracoval s fotografem Gabrielem Kladkem

spolupracova s fotografem Zdeňkeme Smieškem

Bartusz reagoval spolu s Gabrielem Kladkem na progresivní tendence umění 20. století spojené s land artem a akčním uměním projektem Svetelná slávnosť I. Jednodenní akce vznikla jako oficiální příspěvek k 30. výročí Slovenského národního povstání. Část Bartuszových plastik vytvořených během sympózií byla v průběhu 70. let odstraněna. Podle úředních rozhodnutí neodpovídala normativní estetice socialistického umění a musela tak opustit veřejný prostor.

V 80. letech začal experimentovat s cihlami a jejich váhou. Z počátku je zatlačoval do sádry, což ho posléze zcela pohltilo. Jeho vize o „zakonzervování“ energie, která při dopadu hozené cihly vznikne, pro něj představovala další silný projev, jehož výsledkem se staly početné série a alternativy tohoto „sochařského gesta“.

V rámci práce s tělem, která kontinuálně prochází jeho tvorbou, realizoval Súkromné cvičenie civilnej obrany. Do akce zapojil členy své rodinu včetně psa, které oblékl do igelitu a nechal provádět obranné pozice. Pořízená fotografická dokumentace dokládá vzniklé figury i kritiku stávajícího politického režimu.

Čtyřmetrová plastika Anatomický modul podľa Leonarda da Vinciho so čtvrtou dimenziou (Lékařská fakulta UPJŠ v Košicích) dokumentuje Bartuszovo přemýšlení o prostoru.

Bartuszovy práce vztahující se ke kosmonautice a s ní spojenými tématy měly silný náboj. Přesněji řečeno, Bartusz se v jemu vlastní parodizaci zamrzlého kosmonauta na naší planetě prostřednictvím spousty soch a malých sošek kosmonautů snažil odhalit kouzlo vesmíru. Monumentálním projevem se stalo odhalení plastiky J. A. Gagarina (Střední odporné učiliště VSŽ, Košice). Ve stejném roce zinscenoval akci Bednění tanku. Zabedněný tank z druhé světové války vypadal jako balík. Měl ještě nést nápis adresáta: město Moskva, ten se však nepodařilo zrealizovat.

Ve svém ateliéru vytvořil 18 simultánních časově limitovaných maleb, čímž odstartoval éru vlastního malířského vyjádření. Spojením malby, akce a gesta se mu podařilo zachytit energii daného časového úseku.

obdržel titul Zasloužilý umělec

Odhalená socha Halleyho kométy (Vranov, CZ) znázorňovala další Bartuszovu práci spadající do linie kosmonautiky jeho tvorby.

Po převratu se zabýval především akčním uměním. V roce 1990 představoval performance na koncertech Trasmusic Comp. Prostřednictvím úderů natřenou gumou na papír předváděl sérii akčních maleb, kdy i samotné dopady gumy souzněly s hudbou. Jednou z dalších akcí bylo Vyhánění zlého ducha Vešvu z VŠVU, během níž spolu s ostatními performery procházeli školou a zaklínadly vyháněli zlého ducha totalitního režimu.

Akce s názvem Ekosendvič realizoval celkem při třech příležitostech. Na beton do velkého obdélníkového tvaru nasypal vrstvu písku, kterou pokryl vrstvou čerstvě natrhaných polních květin a trav. Ty zasypal postupně kameny, dřevem a kůrou stromu. Další ekovrstvu tvořila kovová fólie, sklo, polystyrén a jiný komunální odpad, která tak měla symbolizovat dějinnou vrstvu lidské civilizace. Bartusz vše pokryl černou asfaltovou lepenkou, na kterou nakonec „zasel“ pšenici. V průběhu akce odříkával báseň J. Bodnárové a v psané podobě na kartonech ji zároveň kladl nahoru.

Při akci Holení starého filozofa Bartusz natáčel záznam, v němž pokládal otázky filozofovi Egonu Bondymu. Během toho, co si Bondy stříhal a holil bradu, odpovídal na otázky a volně tak přecházel do rozprav o filozofických tématech a o současném umění. Performance na vernisáži výstavy Cestou / Úton / On the Road v Šamoríně (s Ilonou Németh) byla vystavěna na zvucích, které performeři vytvářeli expresivním otevíráním cestovních kufrů rozesetých po podlaze synagogy.

V akci Prázdné prostory psal na podlaze fragmenty z knihy o „ufonech“. Do akce byla zapojená i Magdalena Jetelová

V roce 2000 zinscenoval akci Ufoni v nás, při níž přesvědčoval návštěvníky Tatranské galerie o existenci mimozemšťanů (jak sám říkal „ufonů“). V témže roce proběhla v rámci workshopu Akademie výtvarných umění v Budapešti i akce Monolog, během které autor s hlasitým projevem události házel cihly do tuhnoucí sádry.

Na 49. mezinárodním bienále v Benátkách si Bartusz oblékl bílé sako a na Náměstí sv. Marka vybízel kolemjdoucí, aby ho poctili svým podpisem. Akci, kterou nazval Hvězdy se mi podepisují na sako, provedl s obměnami ještě několikrát.

Na vernisáži své samostatné výstavy Živá socha v Galerii Jana Koniarka v Trnavě si oblékl černý plášť, nasadil plynovou masku a vyhazoval panenku o velikosti novorozence vysoko do vzduchu. Na pozadí běžela projekce s jeho videem Holení starého filozofa (1996) a přitom hrála reprodukovaná skladba – Beethovenova Óda na radost, podle které akci pojmenoval. Ve stejném roce předvedl i akci, v níž překryl poškozený asfalt před vchodem do budovy Fakulty umění Technické univerzity v Košicích počítačovými klávesnicemi a nazval ji Ani beton ani asfalt. Po určité době pod vlivem počasí klávesnice téměř znemožnily vchod do budovy. Díky Bartuszem vytvořenému apelu se vedení školy rozhodlo chodník opravit.