Ludmila Padrtová

Díky Jiřímu Padrtovi (1929–1978), svému pozdějšímu muži, se účastnila – dle slov autorky – takříkajíc „v pozadí“ krajinářských kursů, které pořádala Pedagogická fakulta Karlovy univerzity v Praze v jižních Čechách, konkrétně v okolí Třeboně. Zde se seznamuje s tehdejšími asistenty profesora Martina Salcmana (1898–1979) Kamilem Linhartem (1920–2006), Vladislavem Mirvaldem (1921–2003) a Zdeňkem Sýkorou (1920–2011), kteří ji povzbuzovali v kreslení.

Počátky soustavné výtvarné práce. Při toulkách v okolí Prahy, kam v roce 1949 odešla za prací po ukončení Reálného gymnázia v Třeboni (1949), vytváří kresby suchým pastelem formátu A4.

Podporována Jiřím Padrtou a jeho přáteli se její snaha o zachycení krajiny postupně „posunuje od napodobivé formy k čím dál většímu uvolňování kompozice a také kreslířského rukopisu.“ Její kresby se od počátku vyznačují výraznou barevností, která vycházela z transpozice přírodních vjemů. V tomto období se formuje její výtvarný názor díky teoretickým diskusím s výše zmíněnými někdejšími žáky Martina Salcmana, zejména s Jiřím Padrtou. Do dnešní doby se zachovalo z tohoto období jen několik ukázek její práce.

Druhá fáze její tvorby. Vdává se za Jiřího Padrtu a jejich byt se stává místem čilého intelektuálního života. Rozvíjí techniku olejomalby a maluje obrazy námětově navazující na dřívější práce. Převážně přírodní scenérie se vyznačují expresivním výrazem i barevností, prozrazující malířčin obdiv k expresionismu, ale na druhé straně si nelze nevšimnout jejího citu pro svébytné pojetí barevné skladby. Vzniká obraz Bez názvu (Mořská krajina), který vitální malířskou fakturou a osvobozením barevné skvrny předjímá její pozdější vrcholné obrazy abstraktního charakteru z let 1956–1959.

Třetí, vrcholná, fáze její tvorby z 50. let. Vzniká soubor obrazů, kterých je dnes známo asi 30, a několik stovek kreseb, z nichž se dochovalo kolem 250 položek. Obrazy i kresby, dnes odborníky zmiňované především v souvislosti s tehdy v Evropě i zámoří aktuálním tašismem, gestickou či strukturální malbou, lze nejspíše zařadit do širokého proudu lyrické abstrakce. Vedle Vladimíra Boudníka (1924–1968) autorka vytvořila během čtyř let natolik pozoruhodné dílo, že ji lze považovat za jednu z ústředních postav abstraktní malby v českém poválečném umění.

Vedle volných kreseb a maleb se sporadicky zabývá pro vlastní potěšení ilustracemi k Novalisovu Modrému květu. Dále ji názvy obrazů Karla Boháčka, na jehož monografii J. Padrta tehdy pracoval, inspirují k vytvoření kreseb (kvaziilustrací), v nichž se vrací k přírodním konkrétním motivům. Kresby vytvořené k Pastýřce putující k dubnu od Robinsona Jefferse, které vlepila přímo do vazby místo původních ilustrací od Ludmily Jiřincové, měly naopak abstraktní charakter. Autorčin zájem o hledání vztahu mezi textem a obrazem se uzavřel ilustracemi k povídce Zlatá sluneční jablka od Raye Bradburyho, které vyšly knižně pod jejím dívčím jménem Rencová až v roce 1962 v knize Labyrint. Výbor západních vědecko-fantastických povídek.

Vzniká cyklus asi 10 obrazů nazvaných Pomsta informelu, z nichž se dochovaly jen 4 plátna. „Díla jsou částečně zobrazivá a částečně abstraktní, využívající prvky ironie a karikatury s cílem napadnout tehdy velmi oceňované aktuální nezobrazující tendence ujímající se vedoucí úlohy v českém malířství.“ Tímto cyklem autorka ukončuje na dlouhá desetiletí výtvarnou práci. „Definitivní konec potvrdila také tím, že značnou část svého díla, mj. i obrazy z posledního cyklu, v průběhu let rozdala, vyhodila, nebo spálila.“ Podle Heleny Meistrové, která se v diplomové práci Ludmila Padrtová (Brno 2010) autorčinou tvorbou zabývala doposud nejpodrobněji, se „do dnešní doby dochovalo necelých čtyřicet obrazů a kolem dvousetpadesáti kreseb,“ přičemž „díla, která dnes známe, byla vytvořena během pouhých šesti let.“ V té době – a vlastně i v dalších desetiletích – měli povědomí o její tvorbě jen blízcí členové rodiny a přátelé.

Věnuje se fotografování přírodních motivů jako soukromé zálibě. Barevné fotografie malých formátů vznikaly během autorčiných pobytů v jižních Čechách (např. v okolí Soběslavi, Třeboně i jinde). Fotografie zaujaly teoretika Jaroslava Anděla, který je v roce 1979 zařadil na výstavu Fotografické konfrontace (Gorzów, Polsko). Od té doby se autorčinou fotografickou tvorbou, která dnes není bohužel rovněž kompletně dostupná, nikdo teoreticky nezabýval, přestože námětově i způsobem vidění koresponduje zvláště s jejím kreslířským projevem.

Dvě její kresby z roku 1956 jsou zásluhou Jiřího Valocha zařazeny na výstavu Mezi tradicí a experimentem. Práce na papíře a s papírem v českém výtvarném umění 1939–1989, kterou uspořádalo Muzeum umění Olomouc (reprízy Jihlava 1998, Krakov 2001). Šlo vůbec o první veřejné připomenutí autorčiny volné kreslířské tvorby. Obě kresby získalo muzeum do své sbírky a položilo tím základ největší kolekce autorčiných děl ve veřejných sbírkách, která dnes čítá 6 obrazů a 6 kreseb. Jiří Valoch publikuje v Prostoru Zlín o její tvorbě vůbec první studii pod názvem Ludmila Padrtová. Zapomenutá osobnost českého informelu.

Galerie moderního umění v Hradci Králové ve spolupráci s Jiřím Valochem pořádá její první samostatnou výstavu doprovázenou katalogem.

Samostatné výstavy v Lounech, na Klenové a v Praze. Dvěma obrazy je zastoupena na výstavě Umění zrychleného času. Česká výtvarná scéna 1958–1968 v Českém muzeu výtvarných umění v Praze (repríza Cheb 2000).

Zdenek Primus na výstavě Umění je abstrakce. Česká vizuální kultura 60. let, uspořádané v Jízdárně Pražského hradu, zařazuje její tvorbu do kontextu českého umění přelomu 50. a 60. let (reprízy Brno 2003, Olomouc 2003–2004).

Muzeum umění Olomouc na výstavě Středoevropské forum Olomouc 2009 představuje kolekci autorčiných obrazů vedle souborů děl ze šedesátých i pozdějších let od Václava Ciglera, Milana Knížáka, Jiřího Koláře, Karla Malicha, Zdeňka Sýkory a Aleše Veselého.

Helena Meistrová dokončuje a obhajuje na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně magisterskou práci Ludmila Padrtová, v které se podrobně zabývá periodizací a charakterem autorčina raného, v době dokončení práce uzavřeného, díla v dobovém kontextu.

Na popud Milana Mikuše začíná kolem poloviny února po 50 letech odmlky opět kreslit. Během února až května vzniká pozoruhodný soubor kolem 120 kreseb vytvořených především suchým pastelem, které autorka zařadila do cyklů: Návraty – snové krajiny, Návraty – čárování, Návraty – vodní cesty, proudy, hladiny, Návraty – loučení s vodou jižních Čech, Návraty – krajiny, Návraty – doteky ruky, pastelu a papíru, Návraty – dvojkresby a poezie, Návraty – zahrada Vlkov. Od června až doposud vznikají další kresby, jejichž materiálový rejstřík je rozšířen o tuš, temperu, pastelky a další materiály a technologické postupy. Kresby, které vznikají opět v určitých hnízdech, opatřuje samostatnými názvy. Vedle kreseb vzniká i několik obrazů středního formátu. Nové práce, zvláště kresebné, i přes jejich abstraktní ráz, odkazují k autorčinu mimořádně citlivému vnímání přírody a osobitě navazují na její dřívější tvorbu včetně fotografické.