Ilona Németh

Ilona Németh studuje typografické a knižní umění na Maďarské vysoké škole užitého umění v Budapešti. Pod vlivem díla Jiřího Anderleho vytváří kresebné intepretace starých fotografií z První světové války, do kterých promítá historické události z vlastní rodiny. Ty doplňuje gestickými zásahy červenou barvou nebo krví (Bez názvu, série 16 kreseb, 1985-86). V roce 1986 se jí narodil syn a vdává se za architekta Mariána Ravásze, se kterým dodnes spolupracuje na mnohých projektech.

Po studiích je zaměstnaná jako grafička a ilustrátorka v redakci časopisu Mádách a později v časopisu Irodami Szemle v Bratislavě. Spolupracuje také s redakcí časopisu maďarských spisovatelů IRÓDIA, kde se setkává s Józsefem R. Juhászem, Ottó Mészárosem a Attilou Simonem, se kterými v roce 1987 zakládají v Nových Zámcích experimentální umělecké Studio Erté, se kterým pořádají nezávislé performativní akce a pravidelné festivaly experimentální tvorby (od r. 1992 jako Transart Communication). Spolu s Józsefem Juhászem organizuje výstavy Kassák mail art a Dúdor mail art k poctě umělců Lajose Kassáka a Istvána Dúdora. V těchto letech se věnuje tématům spojeným s mužskou a ženskou sexualitou. Vytváří velkoformátové temperové malby, ve kterých využívá výrazovost neoexpresionismu a Neue Wilde (Torzo, 1988

Od roku 1991 Németh zcela opouští médium malby a věnuje se dále multimediálním instalacím, environmentům, akcím apod. Přirozeně nachází vlastní jazyk vykazující znaky feminismu a angažovaného umění. Její dílo z této doby bývá pro její zaujetí přírodními materiály a jejich spojením s objekty každodenního užití interpretováno v souvislostech s italským hnutím Arte Povera. V roce 1991 se účastní angažované umělecké akce Gabčíkovo proti výstavbě přehrady Gabčíkovo-Nagymaros spolu s umělci ze Studia Erté. Šlo zřejmě o první angažovanou akci ve slovenském umění. V roce 1992 vytváří pro výstavu 6+6 v Galerii města Bratislavy instalaci Brána. Prostorová instalace, ve které se poprvé objevují předměty typické pro toto období – větve a nože – rozvíjí její zájem o tělesnost, smyslovost a podobně jako u Poznámek z labyrintu zapojuje aktivně divákovy smysly. Vztah přírodnin a předmětů vytvořených člověkem je ve středu zájmu i v instalacích jako Moje paleta (Moje paleta, Maďarské kulturní středisko, Praha

Od roku 1996 můžeme v díle Ilony Németh číst více post-feministických tendencí. Počátky tohoto směřování se pojí s výstavou Paradigma žena v Povážské galérii v Žilině, pro kterou Ilona Németh připravila instalaci Polštáře – Podlaha I. Jedna z průchozích místností galerie byla kompletně pokladena polštáři, přes které diváci museli přejít, aby se dostali k dalším uměleckým dílům na výstavě. Do série podlahových instalací patřily dále interaktivní audiovizuální práce Zameťme to pod koberec – Podlaha II (s Ágnes Deli, 1997), Dýchající podlaha – Podlaha III (1998), Exhibition Room – Podlaha IV (1998), a především pak ikonická díla Polyfunkční žena (1996) – červená sametová postel se zabudovanými reproduktory přehrávajícími ženské hlasy – a Soukromá gynekologická ordinace (1997) – tři gynekologická lehátka potažená králičí kožešinou, mechem a červeným sametem. Z roku 1997 pochází její dvě performativní akce – Na cestě, kterou realizuje s Jurajem Bartuszem v At Home Gallery v Šamoríně a Pozdravy Kokoliovi ze Štúrova. V roce 1998 odlétá v rámci stipendia Headlands Center for the Arts do Kalifornie, kde vytváří instalaci Vista Point (1998). Z roku 1999 pochází i její nerealizovaný návrh pavilonu na Benátské bienále – Intimate Room. V roce 1998 získává Slovenskou cenu pro výtvarné umění

Od roku 2000 začíná zapojovat do prostorových instalací stále častěji nová média a její zájem se posouvá ke zkoumání veřejného a soukromého ve vztahu k prostoru i k životu, a k jejich vzájemné projekci. To vede i k tomu, že pracuje místně specificky, často i v negalerijních prostorech a ve veřejném prostoru. Do tohoto období patří např. zvuková instalace Lavička (2000), video instalace Křesla (2000) a site-specific zvuková instalace Část (2000). V roce 2004 pak poprvé prezentuje svou zvukovou instalaci 27 m (2004). V roce 2001 Németh realizuje společnou instalaci s Jiřím Surůvkou pro 49. Bienále v Benátkách nazvanou Invitation for a Visit, ve které přenáší do Benátek svůj slovenský byt a přizpůsobuje jej dispozici československého pavilonu. Podobně se stíráním hran mezi soukromým a veřejným pracuje ve své sérii Kapslí (2003) – dočasně obyvatelných buněk, které umisťuje do veřejného prostoru – nebo s instalací Handiwork (2006) – replikami mobilních plechových garáží z Ružomberoku, které umisťuje buď ve veřejném nebo v galerijním prostoru. Souběžně vznikají také nábytkové objekty inspirované řetězcem Ikea a liturgickým inventářem kostelů – Pax Nexus Salvus (2005) a MALM-in (2008) a objekty, které se vrací ke zkoumání rodinné a osobní historie – Relikviář I. – III. (2000) a Rodinný relikviář (2010). V roce 2001 dostává maďarskou cenu Munkácsy Mihály a v roce 2003 cenu Ludwig Muzea. V roce 2003 získává Cenu Ludwig Muzea V roce 2004 začíná působit na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

Od roku 2006 se začíná věnovat tématu středoevropské identity, vždy kriticky a často s ironickým nádechem. Do veřejného prostoru vstupuje sérií plechových cedulí nazvaných DS, BP, NZ a NR Public Art (2006, 2007, 2010, 2015) tázajících se na otázky spojené s menšinami v lokálním kontextu. V roce 2009 započala projekt Středy Evropy, ve kterých dokumentuje místa, na kterých jednotlivé národy vztyčily pomníky domnělých geografických Středů Evropy. V instalaci Sz. K. (2009, 2010, 2014) ztvárňuje ve štuku citát Krisztiny Szabó: „Narodila jsem se v Rakousko-uherské monarchii, chodila do školy v Československu, vdala se v Maďarsku, žiju na Slovensku. Nikdy jsem se nepřestěhovala ze své rodné vesnice.“ Od roku 2009 také vytváří instalace Zrcadlo, ve kterých umísťuje velkoplošná zrcadla naproti pomníkům spojeným s národní hrdostí (2009, 2010, 2013). V roce 2007 habilituje na Akademii výtvarných umění v Budapešti. V roce 2008 odjíždí na stáž v rámci Fulbrightova stipendia do New Yorku.

V roce 2011 připravuje putovní monografickou výstavu pro Trnavu, Budapešť a Brno, ta se však nakonec kvůli společensko-politickým událostem koná v Košicích a Brně. Na výstavě v Budapešti prezentuje kvůli proměně politické situace pouze video Dilema popisující okolnosti příprav putovní výstavy a proměnu kulturního kontextu od příprav po finální realizaci výstavy. Pro výstavy v Brně a Košicích připravuje poprvé instalaci Tribuna – „Pozdravy z … Bruceovi Naumanovi“ (2012, 2014, 2016). Instalaci doplňují starší práce a také série videí, která vznikají od roku 2009: 8 Mužů (2009-2012) a Zsófia Meller (2011). Série 8 můžu, stejně jako pozdější Rudolf Szabó/Szabó Rezső (2014) a Loď (2014) patří mezi videa, ve kterých autorka rekonstruuje rodinnou historii. V roce 2013 poprvé realizuje performance Nikdo nezůstal – později přejmenovanou na Když… (od 2016) navazující svým přímým apelem na veřejnost na projekt Public Art. Po dvou veřejných performance je projekt Když… představen v podobě plakátů na pražské Artwall Gallery a dodnes byl realizován na několika dalších místech v Česku, Slovensku, Rakousku a Maďarsku. Pro akci Bílá noc v Košicích (2017) a Bratislavě (2018) připravuje ve spolupráci s Jaroslavem Vargou světelnou instalaci Oblaky, na které znázorňuje citáty autorů Petra Esterházyho a Alice Malsenior Walker. V roce 2017 začíná Ilona Németh pracovat na rozsáhlém výstavním projektu Eastern Sugar pro Kunsthalle Bratislava, ve kterém se věnuje tématu slovenských ekonomických a kulturních hodnot, jež ilustruje na historii slovenských cukrovarů – původně prosperujících státních podniků, následně privatizovaných a tunelovaných a dnes nenávratně zničených. Výstava obsahuje tři ústřední části – participativní instalaci Manufaktura cukrových homolí, ready made instalaci z linolea z původní továrny Juhocukor a pilotní kurátorský projekt Múzeum cukru ve spolupráci s Městským muzeem v Šuranech. Tyto práce doplnila série videí a další díla, které Németh vytvořila ve spolupráci s dalšími evropskými umělci. V roce 2014 získává profesuru na Akademii výtvarných umění v Budapešti V roce 2015 připravuje jako kurátorka výstavní projekt Private Nationalism. V roce 2016 připravuje jako spolukurátorka výstavní projekt Universal Hospitality. V roce 2017 obdržela státní vyznamenání Pribinův kříž za mimořádné zásluhy o kulturní rozvoj Slovenské republiky v oblasti výtvarného umění. V roce 2018 získává cenu Nadácie Tatra banky za umenie – Výtvarné umenie