Databáze

Viera Mecková

Viera Mecková

Narozen(a) 6. září 1933, Turčianské Teplice
Působení Žilina (po 1959)

Slovenská architektka, která se s úspěchem vřadila mezi špičku domácí produkce veskrze maskulinního světa socialistického Stavoprojektu, centrálně řízené projektové organizace. Těžiště její práce spadá právě do předrevolučního období československé architektury. Od druhé poloviny 80. let a v éře nabyté svobody se realizuje více v komorních formátech rodinných domů, interiérové tvorby, knižní vazby nebo šperku. Výjimečný zahraniční ohlas ještě během normalizace jí zajistila spolupráce na projektech umělecké skupiny VAL. S výtvarníkem Alexem Mlynárčikem a architektem Ľudovítem Kupkovičem rozpracovala koncept vizionářské (prospektivní) architektury reagující jak na politickou situaci, tak na otázky utvářejících se ekologických strategií.
(Martina Mertová)


architektura, autorská kniha, šperkařství

1952

Viera Mecková, rozená Štarková, studuje na čerstvě zřízené Fakultě architektury a pozemního stavitelství Vysoké školy technické v Bratislavě. Pod vedením profesora Vladimíra Karfíka, výrazné osobnosti funkcionalistické baťovské architektury, absolvuje jako jedna z prvních architektek a dostává tzv. umístěnku do Stavoprojektu v Žilině.

1959

Na pozadí osobního života (sňatek s architektem Jozefem Meckou, syn Tomáš) se architektka díky úspěchům ve vnitropodnikových soutěžích propracovává do role vedoucí projektantky. Koncem šedesátých let už podle jejích návrhů vznikají první zásadní stavby jako například kulturní dům v Púchově nebo státní banka v Liptovském Mikuláši. Internacionální pozdní modernismus, který zmiňované stavby odrážejí, polevuje a stává se hravějším u projektů rýsovaných v 70. letech. Aerologická stanice v Gánovcích nebo dům kultury v Dolním Kubíně předznamenávají posun k postmodernistickému cítění architektonických forem i detailů interiérů. Specifická pro práci architektky je materiálovost nebo haptičnost, kvality, o něž svoje stavby obohacuje navzdory normalizační nivelizaci. Zvlášť patrné je to v případě novostavby Okresního výboru Komunistické strany Slovenska, již na základě vyhrané soutěže (jako nestranička) projektuje mezi lety 1981-1987. Stavba, která se s koncem vlády jedné strany, jíž měla sloužit, proměnila na administrativní budovu, přinesla její autorce Cenu Dušana Jurkoviče za rok 1988.




1968

Akusticon
Akusticon (architektura)
Heliopolis
Heliopolis (architektura)


1972

Třicet let produktivního profesního života pod anonymizující značkou Stavoprojektu dovolilo architektce realizovat se i v jiném, výsostně tvůrčím rozhraní architektury. Od počátku sedmdesátých let souběžně pracuje na projektech vizionářské architektury, jejichž vznik iniciuje Alex Mylnárčik. Malíř a akční umělec ovlivněný pařížským intelektuálním prostředím přejímá pojem prospektivní architektury, takové, která prostřednictvím futurologických návrhů ilustruje a posouvá myšlení společnosti v reakci na její aktuální vývoj. S Meckovou a architektem Ľudovítem Kupkovičem zakládají skupinu VAL (Voies et Aspects du Lendemain / Cesty a aspekty zítřka), která zpracuje celkem osm projektů – vizí monumentálních architektur – bez nároku na honorář a realizaci, přesto technicky detailně propracovaných. Stavba či město se víc než symbolickou strukturou (v soudobém pojetí utopické či metabolistické architektury) stává sochou, naplněnou však vrstevnatými významy. Tematizuje prostorovou expanzi člověka, hypertrofii měst, urbanizaci venkovské krajiny, dopravu, klima, využití nových energií, aktualizuje vztah člověka k přírodě. Vedle Pierra Restanyho, osobního teoretika skupiny, sleduje její aktivity také Michel Ragon, jehož kniha Où vivrons-nous demain? (Kde budem žít zítra?) /zde bude odkaz rovnou do katalogu knihovny MUO – Hanka už knížku kupuje v antikvariátu/ měla po překladu do češtiny v roce 1967 velký dopad na architektonické uvažování i v domácím prostředí. Dobovou analogií v domácím, československém prostředí jsou práce skupiny SIAL nebo „architektury“ Josefa Jankoviče. V jeho precizním myšlenkovém Ragonově systematizaci zakotvení se práce skupiny VAL vymaňují z kategorie utopické architektury v tradičním socio-historickém pojetí. Zatím nejdetailnější rozbor vizionářství skupiny VAL a rozlišení jeho kořenů v podhoubí dvou rozlišných Evrop – západní a východní – přinesla Katarzyna Cytlak. V práci skupiny VAL se podle ní odráží princip hry a chuť anticipovat novou společnost, kdežto ateliéry na západ od Železné opony se úžeji váží k pojmu utopie v jeho tradičním významu na jedné straně a k mezinárodnímu situacionismu na straně druhé. Kontext normalizace 70. let paradoxně vede Meckovou a její kolegy také k těsnějšímu sepjetí s architekturou postmoderny.




1981

Budova OV KSS, Žilina (architektura)


1985

Od poloviny osmdesátých let nachází architektka nové pole působnosti v tvorbě šperků a v knižní vazbě. S realizací prvního jí pomáhá Ľubor Štarke, pro práci na knižních vazbách nachází svůj protějšek v umělecké knihařce Ľudmile Mlichové. Deset let spolupráce stojí za celistvým souborem autorských knih charakterizujících příklon k postmoderní estetice.

1991

Po pádu železné opony a profesní reorganizaci slovenských architektů se Mecková stává členkou rady Spolku architektov a Slovenskej komory architektov. Jako autorizovaná architektka navrhuje rodinné domy a interiéry. V roce 2003 získává Viera Mecková prestižní Cenu Emila Belluša - jako první a zatím jediné ženě jí bylo uděleno ocenění za celoživotní dílo v oblasti architektury. Henrieta Moravčíková o ní mluví jako nejvýraznější ženské postavě slovenské architektonické scény 20. století.

1995

VAL (skupinová výstava, Bratislava)
Šedesátá leta ve slovenském výtvarném umění (skupinová výstava, Bratislava)

1999

VAL (skupinová výstava, Benátky)
Akce – slovo – pohyb – prostor. Experimenty v umění šedesátých let (skupinová výstava, Praha)

2003

Viera Mecková: Architektúra, knižná väzba, šperk (samostatná výstava, Dolný Kubín)



2015


Muzeum umění Olomouc 2011-2024