Klára Bočkayová

Po základní škole v Dolním Kubíně odchází studovat na Strednú školu umeleckého priemyslu do Bratislavy. Studuje u profesora Rudolfa Fily. Jejími spolužáky byli také výtvarníci Igor Minárik, Vlado Rostoka, Svetozár Mýdlo, Katarína Sabínska-Zavarská a budoucí restaurátorka Katarína Gregorová. S ostatními studentkami bydlela na koleji v bývalém klášteře uršulinek. Při návštěvě Prahy v roce 1964 se poprvé setkává s dílem Pabla Picassa, Henriho Rousseaua, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského a Toyen, Jana Zrzavého, Rudolfa Kremličky, Jana Preislera, Františka Bílka nebo Jiřího Balcera. V roce 1967 je přijata na Vysokou školu výtvarných umení, kde nejdříve dva roky studuje v přípravce profesora Dezidera Millyho, pak v oddělení „volná malba-gobelín“ u profesora Petera Matejky. Jejími spolužáky byli Dezider Tóth a Svetozár Mýdlo. V sousedním ateliéru studoval Milan Bočkay. V roce 1968 při zájezdu do Moskvy, Leningradu a Kyjeva navštěvuje Puškinovo muzeum, Treťjakovskou galerii, je fascinována ikonami v muzeu Andreje Rubleva, v leningradské Ermitáži studuje Rembrandtův šerosvit. Její návrat do vlasti je poznamenán a pozdržen vpádem armád Varšavské smlouvy. Aby se vyhnula ideově-politickým tématům, absolvuje prací v keramice, která je určena pro dětské městečko v Zlatovce u Trenčína. S keramikou pracuje již dříve, při tvorbě keramických kachlí do atria ZŠ v Německé v roce 1972. 1973 – vdává se za Milana Bočkaye, o dva roky staršího spolužáka

Před narozením syna Marcela se rodina na pár týdnů nastěhuje do jednopokojového bytu v bratislavské Petržalce. Klára se ve volných chvílích snaží pokračovat v kreslení a malovaní. Maluje sérii „kuchařek“. Vystavuje v novém, ještě nezařízeném bytě Vladimíra Kordoše a následně v bytě Dezidera Tótha (Depozit). Manžel Milan se účastní výletu za Rudolfem Filou do jeho rodiště Příbrami u Brna. Odtud potom s R. Filou, Vladimírem Kordošem a Marianem Mudrochem putují po Moravě. Následující rok se k nim přidává i Klára a od té doby pravidelně cestují Mudrochovým autem. Navštíví např. Tasov, dům i hrob básníka Jakuba Demla, Starou říši a rodinu Josefa Floriana. V dalších letech se uskutečňují setkání s Adolfem Kroupou, Václavem Zykmundem, Milošem Korečkem, Vilémem Reichmanem. Bočkayová navazuje přátelství s výtvarníky Ivanem a Daliborem Chatrnými, Daliborovou dcerou Danou, dále s J. H. Kocmanem nebo s Pavlem Rudolfem. V Olomouci se setkávají s Miroslavem Šnajdrem, v Třebíči pravidelně navštěvují básníka a malíře Ladislava Nováka. Každý rok zajíždějí také do Kunštátu k básníkovi Ludvíku Kunderovi.

O tvorbu manželů Bočkayových se začíná zajímat Jiří Valoch, umělec a teoretik umění. Milanův přítel z vojny, František Miklošek, přichází s nápadem udělat výstavu ve Slovenské akademii věd, kde je zaměstnán, v roce 1978 se tak koná první společná výstava sedmi výtvarníků (Milan Bočkay, Klára Bočkayová, Daniel Fischer, Otis Laubert, Marian Meško, Igor Minárik, Dezider Tóth) se stručnými charakteristikami jednotlivých autorů od Jiřího Valocha. Další výstava se koná v reprezentačním a kongresovém centru Slovenské akademie věd ve Smolenici, manželé Bočkayovi při té příležitosti vydávají samizdatový katalog s textem Jiřího Valocha. V roce 1979 se koná další ve Slovenské akademii věd. K původní sestavě z roku 1978 jsou přizváni Ladislav Čarný, Ľubomír Ďurček a Rudolf Sikora. O akci se začíná zajímat StB a umělci jsou vyslýcháni. Milan Bočkay je vyhozen ze zaměstnání a rodina se tak ocitá bez finančních prostředků. Po roce 1980 Klára Bočkayová pobývá v Krušovcích u Topol'čian, v rodném domě manžela Milana. Během rekonstrukce domu Klára vytváří v zasychající omítce opravovaného domu podklad pro cyklus Poslední večeře. Igor Kalný s Milanem Bočkayem zorganizují Kláře výstavu ve Stupavě v domě Igorova známého (přezdívaného Boris Obluda). Výstava pro známé a přátele s přívlastkem "tříhodinová" trvá jeden den.

Na dalších výstavách Klára vystavuje kvůli dřívějším problémům s StB pod dívčím jménem Omiliaková. Jde o výstavy ve Výzkumném ústavu veterinářství v Brně (1981) a v Galerii mladých (1982). Ke druhé jmenované vychází katalog s textem Jiřího Valocha, ten je však podepsán jménem Eliška Lysková. Ludvík Kundera do katalogu přispívá básní Náhle opět. O rok později se Klára poprvé zúčastnila celoslovenské výstavy kresby v Považské galerii umění v Žilině v režii Dany Doricové. Jde o ojedinělou příležitost vystavovat bez rizika vyloučení některých prací. Po smrti maminky se Klára nakrátko vrací do Dolného Kubína. Z dřevěné podlahy rodného domu snímá frotáž Každodenní hra I. II. III. Dům je definitivně zbourán o rok později kvůli stavbě obchodního domu. V roce 1984 Jiří Valoch vyjedná manželům Bočkayovým a Igoru Kalnému výstavu v Praze na Karlově ulici. Klára na výstavě prezentuje frotáže na papíře, například Vykúkanie, Každodenná hra, Žltá rieka, Plavci. Klára vystavuje i v Galerii H v Kostelci nad Černými lesy u Jiřího a Zdeňka Hůlových. Hůlovi také manžele Bočkayovi zvou na skupinovou výstavu A4. Klára připravuje sérii frotáží, na kterých se objevuje pohyb – posouvání a mnohonásobné zmnožovaní frotážovaných linií.

František Mikloško po výstraze od StB kvůli výstavám v Slovenské akademii věd (1979), přichází s nápadem vystavovat v Ústavu aplikované kybernetiky na Hanulovej ulici v Bratislavě. Ve vstupní hale ústavu pořádá výstavy Rudolfa Fily, Josefa Jankoviče, Václava Boštíka, Milana Bočkaye. Klářinu samostatnou výstavu zahajuje Ludvík Kundera, který přispívá také textem do samizdatového katalogu. Vystavuje starší práce na textilu a nové frotáže s posouváním na papíře, které Kundera nazval fázovanými frotážemi. V létě 1987 Klára maluje olejovým pastelem první fázované frotáže na textilu, kombinované s malbou akrylem. Namísto klasického malířského plátna začíná používat jemně tkanou bílou látku, vhodnější pro zachycení frotovaných výšivkových podkladů. Pro práci s akrylovou barvou vyrábí špachtle různé šířky z plexiskla. V roce 1988 se Klára účastní 4. trienále kresby v polské Wroclawi a poté spolu se Slovenským fondom výtvarných umení FVU cestuje do Paříže.

V roce 1989 se koná Klářina samostatná výstava Anamorfózy v Galerii Laca Novomeského v Dome spisovatelů v Bratislavě, výstavu otevírá Zuzana Bartošová. V roce 1990 se účastní výstavy Současné slovenské výtvarné umění v Esslingenu (koncepce Zuzana Bartošová a Alexander Tolnay). V roce 1991 se účastní výstavy Interpretace ve Špálově galerii v Praze (koncepce Jana Geržová), kde vystavuje sérii kreseb Poslední večeře. Na výzvu Ludvíka Kundery se Klára a Milan Bočkayovi stávají členy Sdružení Q v Brně. O rok později se koná společná výstava sdružení A -R v Domě umění v Bratislavě. Do katalogu píší texty Etienne Cornevin, Jiří Valoch a Jana Geržová. Výstavu navštíví Brigitte Reinhard z Ulmer museum, následuje výstava s katalogem Gruppe A-R / Slowakische Avantgarde aus Bratislava v Ulmu v prosinci 1992. Jiří Valoch zahajuje Klářinu samostatnou výstavu v Galerii Jaroslava Krále v Domě umění v Brně. Manželé Bočkayovi vystavují u Jindřicha Štreita na Sovinci. V roce 1994 umírá Milanova maminka, což znamená také konec pravidelných letních pobytů a malování ve slovenských Krušovciach. Bočkayovi si vytváří náhradní ateliér v nepoužívané místnosti ve sklepě paneláku. V roce 1995 Klára získává místo na Škole užitkového výtvarnictva Jozefa Vydry (SUV) v Bratislavě. Spolu s Igorem Kalným v obnovené Považské galerii umění připravuje retrospektivu, výstavu zahajuje Rastislav Matuštík. V následujících letech Bočkayovi přebudovávají starou chalupu ve Stupavě na ateliér. Klára získává dotaci Sorosova Centra současného umění na vydání katalogu.

V roce 2001 dochází k setkání s Václavem Malinou, který převzal vedení Galerie města Plzně a nabídl Bočkayovým samostatnou výstavu. Skupinová prezentace skupiny A-R v Budapešti v Ludwig Muzeu. Výstavu doprovází katalog s texty Rudolfa Fily a Petera Zajace. 2016 - díla Kláry Bočkayové jsou zařazena do výstavních přehlídek Muzea umění Olomouc Uhlem, štětcem, skalpelem. Sbírka kresby Muzea umění Olomouc a Šumění andělských křídel - Anděl v evropském výtvarném umění.