Vladimír Kordoš

V letech 1960–1964 studuje na Strednej škole umeleckého priemyslu v Bratislave na oddělení Aranžérství a výstavnictví u profesora Rudolfa Fily. Vedle studia aranžérství a výstavnictví se zabývá především figurální kresbou a malbou.

Ve studiu pokračuje v letech 1965–1971 na nově otevřeném oddělení Sklo v architektúre na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave u docenta Václava Ciglera. Vedle plnění studijních sklářských úkolů vytváří dekoláže a abstraktní malby (vliv informelu a gestické malby). Souběžně se věnuje také figurální tvorbě, která má na rozdíl od jeho středoškolských prací výrazně expresivní charakter. Po absolutoriu je krátce zaměstnán jako grafik v časopise Život.

V době normalizace udržuje umělecké i osobní kontakty s přáteli z budoucí Skupiny A–R (založena 1991), s nimiž také vystavuje na polooficiálních výstavách. Jejich aktivity navazovaly a po svém reagovaly na experimentální tendence 60. let 20. století, zejména na akční, konceptuální a intermediální projevy. Významným mezníkem v Kordošově tvůrčím vývoji je jeho účast na 1. otvoreném ateliéru v bratislavském domě Rudolfa Sikory (Tehelná 32). Na této akci realizuje s Viliamem Jakubíkem a Marianem Mudrochem několik instalací (Atmosféra 1970

Pedagog na oddělení Propagační grafika na Strednej škole umeleckého priemyslu v Bratislave (od roku 1994 Škole úžitkového výtvarnictva Josefa Vydru).

Okolo roku 1980 začíná druhá kapitola umělcovy tvorby, kdy se intenzivně zabývá citováním, reinterpretací a parafrázováním nejvýznamnějších výtvarných děl minulosti, která nejvíce obdivuje. Mimo jiné Kordoš například realizuje s přáteli-umělci „fyzické rekonstrukce“ slavných obrazů od Velásqueze, Rembranta van Rijn, Caravaggia, Raffalea, Caspara Davida Friedricha i dalších, které nechává fotografovat nebo filmovat. Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří: V. Kordoš / Rembrandt van Rijn, Návrat strateného syna, 1980

V 90. letech se Kordoš pravidelně účastní Medzinárodného festivalu alternatívneho umenia (později Transart Communication) v Nových Zámkoch. V roce 1990 pro festival připravuje performanci Pocta R. Brautiganovi, v níž těží z přednesu literárního textu. Spoluzakládá skupinu A–R (Avance – Retard, další členové: Milan Bočkay, Klára Bočkayová, Ladislav Čarný, Daniel Fischer, Otis Laubert, Marián Meško, Igor Minárik, Marián Mudroch, Monogramista T.D.). První oficiální výstavu má skupina v Bratislavě v roce 1991. Jejich společné aktivity však spadají již do konce 70. let 20. století na alternativních výstavách v prostorách Slovenskej akadémie vied, které organizoval František Mikloško. V roce 1993 se Kordoš podílí na jedné z výstav rozsáhlého projektu Close Encounter – Blízke stretnutie (Bratislava – Amsterdam), který iniciativně konfrontuje holandské a slovenské umění, tanec a literaturu. Kordoš se v rámci projektu účastní výstavy v Galérii mesta Bratislavy (Pálffyho palác) s názvem Bratislava – Cultural Identity, která je koncipovaná jako dialog současných umělců s mistry středoevropské provenience 19. století. Kordoš realizoval svůj záměr v místnosti s rozměrným Portrétem rodiny bratislavského obchodníka Filipa Scherza, portréty paní a pana Roykovcových od Giacoma Marastoniho a Zimní krajinou od Remiho van Haanena. Obrazy doplňovaly dvě dobové plastiky. Portrét rodiny, shromážděné okolo stolu s listinami, Kordoš doplnil přistaveným stolečkem s židlí. Na stoleček umístil moderní lampu, psací potřeby a hrající rádio. Zmíněné plastiky pak autor ozdobil digitálními hodinkami. Těžištěm instalace však byl obraz Zimní krajina. Kordoš vedle malby postavil televizor, na jehož obrazovce se v nekonečné smyčce promítalo video. Malovaný obraz a pohyblivý obraz dělilo přesně 140 roků. Nešlo ovšem jen o dobový kontrast statického a kinetického, ale především o nové významy daného motivu, neboť video na obrazovce evokovalo pomyslné střídání ročních období na plátně. Toto dílo tak předjímalo aktuální tendence zkoumání vztahu mezi minulostí a současností. V roce 1997 vytváří dva videoklipy. První (Akčná inscenácia v Kittsee) vzniká na setkání rakouských a slovenských výtvarníků v zámeckém parku v rakouském Kitsee. Do sluncem zalitého parku vstupuje dětský akt, který se baví vyfukováním mýdlových bublin. Když tento úvodní, téměř snový, vstup malého Erose skončí, vejde do parku dvojice oblečená do místních krojů, prochází se a zpívá sentimentální píseň. Poklidná scenérie je následně drasticky narušena projíždějícím motocyklem Kawasaki. Tato nekonečná smyčka, natočená na místě zanikající slávy jednoho šlechtického rodu, vypráví na jedné straně o rozličnosti uměleckých projevů, ale také o protikladnosti lidských snů a činů. Ve druhém videu nazvaném Madona s dieťatom aktualizuje obraz od Giovanniho Belliniho. Podle slov Radislava Matušíka v tomto klipu „vstupuje do dialogu zázrak biblický se zázrakem naší každodennosti“. (2011) V následujících letech navazuje na svou tvorbu interpretující barokní motivy rozměrnými fotoplátny. V průběhu 90. let kontinuálně pokračuje také v kreslířské a malířské tvorbě vycházející z jeho raných prací. Tato díla souhrnně označuje za elementární kresby a malby. Se skupinou A–R v 90. letech vystavuje v Paříži (1990), New Yorku (1991), Ulmu (1992), Karlsruhe, Barceloně, Bruselu (1993), Sydney, Camberře, Melbourne (1994) a Mamburgu (1994).