László Lakner

V letech 1954-1960 studoval Lakner na Maďarské akademii výtvarných umění (Magyar Képzőművészeti Főiskola), a to sice pod vedením Gyuly Papa (1899-1983) a Auréla Bernátha (1895-1982). Léta studií na vysoké škole byla ovlivněna protežovanou oficiální uměleckou doktrínou socialistického realismu, tím spíše za situace její izolace od současného světového uměleckého dění. Jak ovšem uvádí János Brendel, Lakner „jednoznačně odmítal socialisticko-realistická a později postimpresionistická očekávání školy, a svou cestu hledal mezi stěnami vlastního bytu.” (Lakner László budapesti munkássága 1959-1943).

V roce 1960 Lakner vytváří první obraz podle fotografické předlohy – Švadleny naslouchají projevu Adolfa Hitlera (Varrólányok Hitler beszédét hallgatják), jehož inspirací byl snímek z roku 1937. Obraz představuje jedno z jeho vrcholných děl, v době svého vzniku ale samozřejmě nemohl být v Maďarsku veřejně vystavován. Po odprodeji do zahraniční sbírky se do země znovu vrátil v roce 2011, kdy jej – díky úsilí historika umění Davida Fehéra – uvedlo budapešťské Muzeum krásných umění (Szépművészeti Múzeum). (V současné době je zde stále uloženo.)

Na začátku šedesátých let absolvoval Lakner první zahraniční cestu – do Itálie, následovanou návštěvou Benátského bienále (1964), kde se seznámil s díly Roberta Rauschenbrga, vystavenými v americkém pavilonu. V této době se jeho tvorba nesla v duchu jazyka pop-artu, lze ale také vypozorovat jeho přetrvávající zájem o tradici rembrandtovské malby. Zásadní díla tohoto období představují obrazy Danaé I. (1967) a Poprava saigonských buddhistických mnichů (Saigoni buddhista szerzetesek kivégzése) (1965), přímým způsobem reflektující vietnamský konflikt.

Cesta do Rakouska, výstava ve vídeňském Europehaus.

Z roku 1966 pochází obraz Poslušně (Engedelmesen), o kterém Lakner následně prohlásil: „…obraz skrytě aktuální, se symbolikou ‚galejnického‘ socialismu, ‚velkého přítele‘ oddaně pravověrného, také ale se západem koketujícího světa soudruhů.”

Laknerův obraz Metamorfózis byl uveden na výroční výstavě Fiatal Képzővűvészek Stúdiója, a to přestože většinu ‚abstraktních‘ děl porota k veřejné prezentaci nedoporučila. Tento obraz, kombinující prvky magického realismu se strategiemi pop-artu, byl po globálním angažmá v Maďarsku vystaven teprve v roce 2015 – v rámci výstavy, kterou v roce 2015 připravilo Ludwig muzeum, LUDWIG GOES POP + The East Sider Story.

Díky stipendiu essenského Folkwang Musea navštěvuje v roce 1968 Lakner Německo a Švýcarsko (měsíční pobyt). Po návratu se účastní přelomové výstavy uskupení Iparterv. Na sovětskou okupaci Československa a porážku Pražského jara Lakner reaguje prvními konceptuálními díly - jedním z nich je "obraz" Zraněn nožem (Megsebzett kés): na papírovém sáčku je strojopisem napsáno "wounded knife a ručně přisáno "sept. 1968".

V roce 1969 se uskutečnila první Laknerova samostatná výstava v Kulturális Kapcsolatok Intézete v Budapešti. V této době také vzniklo dílo s názvem Cikk-cakk Rózsa (Szombathelyi Képtár). Dominantní motivy obrazu, růže a ústa, se staly stěžejním prvkem děl z tohoto Laknerova tvůrčího období. "Svým nadšením pro symboly Růže a Úst jsem chtěl postavit pomyslný pomník budhismu

s rokem 1970 je spojena Laknerova "My George-Lukács-book". Kniha a psaný text ve smyslu objektu jsou jedním z leitmotivů a konstant jeho díla. Jeho zájem o tyto předměty je téměř možné označit jako posedlost. První z jeho objektů-knih byl přitom Lukácsem podepsaný titul "Lukács-esztétika", který také několik let visel na zdi jeho ateliéru v ulici Kmetty. Další doménou inspirovanoum knihou byly tzv. “knižní sekery”, které nazýval “nářadím kmene”, jež od roku 1972 vyráběl ve více variantách, tvarech a materiálním provedení. V této době také vzniklo dílo "Autoportrét se samospouští" (Önarckép önkioldóval), malba, která je nyní součástí sbírky Uffizi Galerie.

Po dřívějším krátkodobém stipendiu získal Lakner podporu Folkwang Musea opět v roce 1972, tentokrát na dobu čtyř měsíců. Jako vystavující se zúčastnil benátského bienále

V roce 1974 získal Lakner DAAD stipendium a natrvalo se usadil v Západním Berlíně.

Při účasti na kasselské Documentě mu byla udělena cena Německých kritiků (Deutsche Kritikerpreis).

V roce 1979 působil Lakner jako hostující profesor na essenské univerzitě, o rok později pak na berlínské Freie Universität.

Díky stipendiu P.S. 1 získal Lakner možnost ročního pobytu v New Yorku. Díla z uvedeného období jsou ztělesněním jeho fascinace tvorbou básníka Paula Celana. V době svého zaoceánského pobydu rovněž - příznačně - s novou intenzitou reflektoval maďarské kulturní dědictví, konkrétně jednu z jeho nejstarších písemných památek, Halotti beszéd (dílo Isa pur, 1982).

V roce 1982 byl Lakner jmenován profesorem na essenské Folkwang Universität. V letech svého berlínského pobytu se v tvorbě víc soustředil na malbu, i když jeho zaujetí motivem knihy se nepolevilo ani nyní. Tento pluralitní zájem získává specifickou podobu 'rukopisu na obrazech'. Nejpřesvědčivějším příkladem jsou jeho velkoformátová plátna inspirovaná Duchampovými zápisky - do pláten, pokrytých vysokou vrstvou olejové barvy, vyrýval některé z Duchampových myšlenek.

Lakner se zúčastnil benátského bienále instalací v mezinárodním pavilonu.