Database

Erzsébet Schaár

Erzsébet Schaár

Born June 27 1908, Budafok
Lived in Budafok
Died August 29 1975, Budapest

Schaár Erzsébet a magyar szobrászat kiemelkedő alakja. Műveiben a hagyományos női szerepek mikrokozmoszából kiindulva jutott el egyetemes emberi érzések hiteles szobrászi ábrázolásáig. Életművére jellemző az új szobrászati anyagok és eljárások kutatása, valamint a plasztika határainak kitágítása a környezetszobrászat irányába.
Férje visszaemlékezése szerint csodagyerekként indult pályáján. Művészeti tanulmányait 1924-ben kezdte Budapesten, az Iparrajziskolában, majd 1924–1926 között járt Magyar Képzőművészeti Főiskolára, ahol 15 évesen magántanítványául fogadta mestere, a portrékkal és emlékműveivel kitűnő Kisfaludi Strobl Zsigmond. 1926-tól kiállító művész, rendszeresen szerepelt portréival. 1926-ban Párizsba ment tanulmányútra, itt nagy hatással voltak rá Charles Despiau munkái. 1927-30 között tanulmányutakat tett Münchenben, Bécsben és Belgrádban.
(Krisztina Üveges)


Not in map

1920

Svou uměleckou kariéru začala po vzoru svého učitele, Zsigmonda Kisfaludi Strobla, v realistickém stylu. V tomto období tvořila bez předloh pouze z paměti, příkladem budiž busta Matka (Ědesanyám, 1925). Emočně nasycený charakter tohoto díla netkví pouze v jeho tématu, jeho citlivosti a emotivnosti, jež charakterizuje celé dílo Erzsébet Schaár, ale představuje také výraz osobní emoční vazby k předmětům. Tuto emoční reflexivnost umělkyně nikdy nepopírala, právě naopak – hlásila se k ní v rámci celé své tvorby. Ve svém posledním monumentálním díle s názvem Ulice (Utca, 1974) se symbolicky navrátila k počátkům, když využila několika portrétů tváří se zavřenýma očima, tj. téměř archaického motivu, odkazujícího na bezčasovost a transcendentálnost. Tento výraz je pro její tvorbu typický obecně

1932

V roce 1932 měla svou první samostatnou výstavu v Tamás Galéria (spolu s malířem Józsa Járitz). Po této výstavě získala ocenění pro mladé umělce Színyei a také se zúčastnila Benátského Bienále. V roce 1935 se vdala za sochaře Tibora Vilta, svého spolužáka z vysoké školy. V roce 1937 vyhrála konkurz pro vytvoření pamětní desky Teréz Brunszvik (zakladatelky první maďarské školky). V třicátých a čtyřicátých letech tvořila málo, jelikož pečovala o svého nemocného otce. Svědectvím o její nepřetržité tvorbě je jen málo portrétů a pár bronzových aktů z válečných let. Po návratu do aktivního tvůrčího života se věnovala terakotovým plastikám a dřevořezbě, a poprvé reflektovala problematiku plošně děleného prostoru. Tento motiv podrobně rozvinula v pozdějších monumentálních pracích.

1948

V roce 1948 se zúčastnila výstavy Közösségi művészet felé (Směrem ke komunitnímu umění), která hrála klíčovou roli ve vývoji maďarského sochařství ve veřejném prostoru.

1950

V padesátých letech se Erzsébet Schaár věnovala především rodině, a to zejména po narození syna. Příkladem děl padesátých let jsou opět portréty nebo malé plastiky, reliéfy, dřevořezby a akty, které nejčastěji zobrazují děti a ženské postavy v každodenních situacích. Podle vlastní výpovědi se vzdálila od tradičních plastik, a své možnosti hledala mimo hranice sochařství, obrátila se k takzvané “antiplastice”. Vycházela z každodenních pocitů, momentů a obrazů kolem sebe. Témata svých děl nacházela všude kolem sebe, ať už to byly vlastní ruce, zahradní rostliny, tedy cokoliv, co jí oslovilo.

1960

V roce 1960 představila Schaár své portréty v Műcsarnok (Kunsthalle) na samostatné výstavě, která měla nevídaný úspěch. Na těchto archaicky působících portrétech lze pozorovat její zájem o hru světla a stínů. Kromě toho Schaár zaměstnávala i psychologická autenticita, emoce a projev vnitřních zákonitostí. Ve velké míře se zabývala povrchovou úpravou objektů jako výrazovým prvkem charakterizace zobrazování. Tento až psychologický přístup se pro ni stal příznačným. Zatímco evropská sochařská tradice se vyznačuje spíše charakterem tvarování objektů, Schaár po vzoru Giacomettiho viděla smysl spíše v emocích, v plastickém vyjádření existence. S moralistickým zapálením zkoumala původ lidských emocí a vztahů, nebo formu vyjádření nedostatku těchto jevů. Své pocity, filtrované životem, přetvořila v existenciální extrakt ideálů. Svými tématy, přístupem, byla průkopnicí na poli sochařství v Maďarsku dané doby. V rozvoji jí bezpochyby přospělo nespočet zahraničních cest

1962

V roce 1962 získala Erzsébet Schaár Munkýcsyho cenu a byla také oceněna na II. Bienále malých plastik v Pécsi. Přetrvávající Giacomettiho vliv lze spatřit v díle Chlupaté ženy (Bundás nők), a v portrétech Irén Psoty, Bely Bartóka, Mihályho Károlyiho, Miklóse Radnótiho (1964-1969), jež se projevuje v útlých siluetách postav. V období mezi lety 1962-1965 paralelně vznikaly různé série malých plastik nebo horizontálně situovaných soch (Fekvő/ Ležící, 1964

1966

V roce 1966 se uskutečnila souhrnná výstava Erzsébet Schaár v Szent István Múzeum v Székesfehérváru, kde představila společně díla větších i menších rozměrů. V tomto desetiletí vystavovala i za hranicemi Maďarska. V roce 1966 ve Vídni prezentovala své malé plastiky v prostorách Collegium Hungaricum. V tomtéž roce objevila nový materiál, doposud nepoužívaný v sochařské praxi, a to polystyrén. Tento objev otevíral možnosti tvorby soch životních velikostí, následně umožňoval zkoumání ohraničení prostor kolem větších architektonických objektů. Tento nový materiál si Schaár oblíbila natolik, že téměř přestala vytvařovat z plastické hmoty – vyjma portrétů. Polystyrén používala pro modelování a studie různých objektů, ale také jako základní konstrukční materiál velkých kompozic.

1967

Novou inspiraci našla Erzsébet Schaár prostřednictvím poněkud paradoxního zážitku v roce 1967 v rodinném domě, v němž žila celý svůj život: „Otevřela jsem okno a dveře. Jejich hrany stály v prostoru tak striktně a pevně, že vzduch mezi nimi se zdál být statickou hmotou. Dívala jsem se na dveře tří sousedních pokojů. Všechny troje dveře stály v jiném směru. A já jsem stála uprostřed, jako maličký bod, a kolem mně tři různé hrany dveří, tři pevné formy.“ Dveře a okna symbolizují navzájem propojené emoční prostory. Tyto místnosti staré vily, její průchozí pokoje a jejich dveře, představují prostor, kde mohla vzniknout díla zobrazující již výhradně ženské, osamocené postavy. Vznikl zde zcela nový přístup, již vzpomínaný metafyzický prostor, z kterého se vytratila ona psychologická podstata děl, které již měly geometrické tvary hranolů. Na základě nově získaných poznatků Schaár revidovala své chápání prostoru – začala využívat ostrých hran a radikálního řešení jeho organizace. Takto vzniklé mikroprostory představují způsob promýšlení „metafyzického“ prostoru charakteristický zejména pro její tvorbu v šedesátých letech. Architektonické detaily přitom používala i v rámci rozměrných instalací - jedním z příkladů budiž plastika „Dveře“ (Ajtók, 1967). Na jednom ze sochařských sympozií konaných v Székefehérváru (1967) se Schaár naskytla možnost použít méně obvyklé technologií lití hliníku, používání válcování za tepla a za studena nebo aplikace kovových prefabrikátů. V naznačené linii dále figurují objekty „Před a za stěnou“ (Fal előtt és fal mögött, hliník, bronz
V letech 1967-68 absolvovala Schaár stáž v Londýně, kde se seznámila s Pop Artem. Mezi lety 1967 a 1975 také navštívila Itálii, Belgii, Nizozemsko a Švýcarsko za účelem studijních stáží. Od roku 1969 se pravidelně účastnila celostátního bienále malých plastik v Pécsi.

1970

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se v sochařství Erzsébet Schaár objevily dva nové momenty. Prvním z nich jsou posmrtné masky, ve kterých Schaár našla výrazový prostředek vyjádření svého tragického životního pocitu. Okolo milénia pak byla náhodně objevena doposud neznámá sbírka, čítající přibližně šedesát těchto „portrétů“. Jedná se o doklad jejího trvalého zaujetí člověkem jaký je a jak je viděn ostatními. Tyto masky byly „tvářemi“ soch v životní velikosti

1971

Na počátku sedmdesátých let vystavovala Schaár na mnoha mezinárodních výstavách (Antverpy, Gent). V roce 1972 obdržela státní vyznamenání za zásluhy v umění. V tomto období také začala používat zrcadla (Mezi dvěma zrcadly/ Két tükör között, 1972) a čiré a barevné sklo, které ještě více komplikovaly prostorové řešení jejich děl a přispívaly jejich iluzivnosti.

1974

V roce 1974 představila Erzsébet Schaár své celoživotní dílo v rámci instalace „Ulice“ (Az Utca) v székesfehérvárské obrazárně István Csóka. Tato rozměrná instalace, zabírající dvě patra budovy, byla sestavena z řady původních solitérů. Péter Kovács, soudobý kurátor obrazárny podrobně, dílo popsal takto: V přízemí byly umístěny výlohy. Na schodech přivítala návštěvníky dívka stojící na balkóně. Na konci schodů se naskýtal pohled na malé náměstí, kde byla další výloha a památník. Odsud se otevíraly dveře, při kterých stály dvě ženské postavy, plastika „Sestřičky“ (Ápolónők). Za nimi se otevírala vrata s architrávem, za nimiž začínala ulice (Az Utca). Po obou stranách umístěná řada domů se skládala ze stěn, dveří a oken, před a za kterými stály typické ženské postavy a bysty, mezi jinými portrét matky, Bély Bartóka, Zoltána Kodálye a dalších umělců a vědců. Je to jako maďarský Pantheón, pohled na velikány naší historie, kteří nám vsugerovali potřebu podívat se tváří tvář minulosti.“ Adaptace tohoto díla vznikla i pro Kunstmuseum v Luzern v roce 1975, ale již bez odkazů na maďarskou historii. Pokračováním prostorových instalací měla být stavba velkých vnitřních prostor, ke kterým – z důvodu autorčina náhlého úmrtí – však zůstaly pouze návrhy.

1975

V roce 1975 obdržela Schaár ocenění “Bronzetto” v Padově. V srpnu téhož roku nečekaně zemřela.

1977

V roce 1977 byl představen výběr z jejího celoživotního díla doplněný pracemi jejího manžela, Tibora Vilta (Szent István Király Múzeum v Székesfehérvár a Wilhelm-Lehmbruck-Museum Duisburg).

Muzeum umění Olomouc 2011-2024