Jiří Kovanda

V souvislosti s doznívajícím surrealismem tvořil koláže, v nichž se projevila síla tohoto hnutí, kterou již v podobě několikáté vlny na české výtvarné scéně procházelo. Zejména svou specifickou možností vyjádřit situaci života v tehdejším Československu upoutávalo pozornost nastupujících generací umělců. Magická atmosféra se odrazila v jedné z vůbec prvních Kovandových akcí, kterou provedl na hrobě Jindřicha Štyrského, kde zinscenoval některé z pasáží z jeho sbírky „Emilie ke mně přichází ve snu“.

V rámci návštěvy Varšavy se mu podařilo blíže seznámit s aktuální polskou scénou a získat důležité osobní kontakty na tamější umělce (KwieKulik studio, Andrzej Partum), paradoxně i pražské konceptuální umělce a performery Karla Milera, Jana Mlčocha a Petra Štemberu, s nimiž se dříve osobně neznal. Od té doby se společně potkávali na akcích a výstavách pořádaných tajně jen pro okruh blízkých přátel. Kromě Petra Štembery byly později také zaměstnáni v Národní galerii v Praze v rámci různých pozic (Jiří Kovanda pracoval v depozitáři).

Rok 1976 se stal pro Jiřího Kovandu zlomovým. Příklon ke konceptuálnímu uvažování proměnil podobu jeho prací. Akce byly založeny na jednoduchém, intuitivním gestu, čímž získaly zcela osobní rozměr, který se zakládal na autorově aktuálním rozpoložení a vnímání konkrétní situace. Teprve až po samotném vykonání akce, jež trvala vždy jen několik málo minut, bylo možné si uvědomit, co se stalo. K prvním akcím patřili „Telefon“, „Divadlo“. Přestože akce vykonával výhradně sám, nebyl pro něj podstatný tělesný prožitek. V akcích nikdy nedocházel do krajností a fyzických zkoušek vlastního těla, jak činili ostatní performeři v té době. Hlavním motivem jeho prací se stala snaha o navazování vztahů s věcmi i lidmi v jeho bezprostředním okolí. Jako tvůrce nenápadných změn poukázal na chování jedince v rámci společnosti. Zpravidla banální situace, běžné činnosti nebo ty, které člověk činí bez většího uvědomění, provedl v posunutém kontextu, čímž otevřel schopnost vnímání a překonání jisté mentální překážky. Do veřejného prostoru ulice přenesl soukromé obsahy, což posléze přineslo jeho akcím politické konotace, jež však nestály za jejich vlastním zrodem. Kovandova gesta často pozbývala logických vazeb i hmatatelných výsledků nebo zjevných užitků, spojovala je trapnost, neviditelnost i humor jako faktory, které stvrzovaly Kovandovo odevzdané konání jen pro věc samu, bez nějakého viditelného zakončení nebo naplnění. Akce z povzdálí dokumentoval Pavel Tuč, díky němuž vznikly fotografie, které je posléze proslavili a začlenily do evropského kontextu umění bývalého východního bloku.

Od akcí se Kovanda dostal k instalacím a intervencím. Po jeho vlastní osobě jako hlavního a jediného aktéra zbyla stopa v podobě různých předmětů denní potřeby a banálních materiálů, které nenápadně umísťoval do sklepních prostor, kde se konaly akce a výstavy jeho dalších přátel. Jejich prostřednictvím daný prostor zviditelňoval, vymezoval jeho jednotlivé části, zvláště rohy. Minimalistické gesto jeho zásahy činí těžko postřehnutelnými, téměř neviditelnými, čímž autor vyvolává hru na jejich možné objevení. Teprve fotografická dokumentace a galerijní prostředí je zviditelňuje. Úspornost jejich provedení včetně prvku jisté nepatřičnosti v rámci konkrétního místa Kovandu ještě více přiblížila ke konceptuálnímu umění a minimalismu. Paralelně vedle toho vytvářel kresby, koláže a asambláže. Jeho práce na milimetrovém papíře představují rovněž jistou podobu akcí. Geometricky pojatá tušová kresba tvoří základ, na který reaguje gestická kresba tužkou a doprovází ji text. V podobě jednoduchých úkonů jako vymezení tvaru, pohyb po obvodu kruhu, spojení a odtržení, neúplnost atd. dochází ke konfrontaci dvou různorodých prvků, jež jsou ve výsledku více záznamem o prováděné činnosti než vlastní kresbou. Základem jeho prací ať už se jedná o akce, instalace nebo kresby či malby je snaha uskutečňovat věci tím nejjednodušším způsobem, jednoduchým gestem, které zachycuje určité situace a dosahuje prostého poznání i filosofické závažnosti. Rád se vrací k věcem, co se odehrály už dříve, přistupuje k nim však pokaždé s novými asociacemi, které mu dovolí je bohatějším způsobem vzájemně propojit v pozměněných situacích a podmínkách. U instalací stejně jako u dřívějších akcí byla stěžejní jejich fotografická dokumentace. Jejím prostřednictvím bylo možné poukázat na to, co se skutečně stalo. Až zasazení do kontextu umění umožnilo jejich zpětné čtení s ohledem na tvůrce a uvědomění si souvislostí, které jím vytvořené situace v prostorech sledovaly, přestože nebylo možné a ani pravděpodobné je současně vnímat v reálném čase, kdy se udály.

V kolážích a kresbách z přelomu 70. a 80. let se začal pozvolně odklánět od konceptuálního výtvarného projevu ve prospěch postmoderních přístupů projevujících se ve výrazné vizualitě, relativizaci hodnot a recyklaci motivů.

Do svého výtvarného jazyka zapojil bohaté množství citací i různorodý vizuální materiál. Vzájemně směšoval amatérské přístupy s malířskými styly a horlivě zkoušel možnosti malby v rámci různých rukopisů. Maloval zejména akrylem na formát A2.

Na výstavě v pražském klubu Futurum četl pateticko-ironický text o své tvorbě, ve kterém se označil za nedělního malíře, což vyjádřilo jistou míru osvobození se od řehole malby. V dalších malířských dílech využíval svou instalační zkušenost a vkládal do malby různé materiály a nalezené předměty. Stejně jako jeho dřívější akce a instalace vzbuzovaly dojem neuměleckosti a nepovedenosti, čímž jim Kovanda dával lidský rozměr.

Vedle malby se dále věnoval kolážím, v nichž pracoval s minimálním gestem a doplňoval je textem. Vybíral si výrazné obrazové motivy a vzory na textiliích, které byly tehdy běžně k dostání v obchodech, k nimž přidával jednu banální věc (větev, teploměr, brož, mince, atd.). Nepatřičným spojením vzniklé ready-made obrazy přesadil do jiných souvislostí a kontextů. Prostřednictvím recyklace nacházel jiné možnosti použití už vlastněných věcí za účelem jejich hlubšího uvědomění si včetně způsobů jejich užití. Pracoval s tím, co už bylo vytvořené a existovalo. Do koláží vkládal části z různých tiskovin, titulků, pohlednic jako toho nejzákladnějšího materiálu, který má každý po ruce. Stejný princip opakoval i u obrazů, které se od koláží lišily hlavně tím, že byly namalované. Postupně se odklonil od narace ve prospěch větší geometrizace prostoru. V prostoru Městské knihovny v Praze, kde pracoval v depozitáři Národní galerie, vytvářel soukromé instalace svých děl.

Seznámil se s Jiřím Davidem a dalšími umělci, kteří organizovali Konfrontace, kde společně vystavovali.

Po revolučních změnách roku 1989 se jeho práce začaly politicky interpretovat, přestože se Kovanda k politicko-společenské situaci nikdy nevyjadřoval a svým projevem sahal spíše do hlubších sfér lidského vnímání a osobních prožitků. Na konci 80. a v 90. letech byl zastoupen téměř na všech zahraničních i domácích výstavách kurátorské dvojice Jany a Jiřího Ševčíkových. Díky nim se jeho dílo následně objevilo na řadě světových přehlídek a v publikacích podávajících obraz o podobách akčního umění a performance v posttotalitních zemích s cílem jejich vřazení do světového kontextu (East Art Map, Body and the East, Parallel Actions). Prostřednictvím Karla Tutsche realizoval řadu výstav v brněnské Galerii na bidýlku, která v té době představovala důležitý prostor pro aktuální českou výtvarnou scénu.

K tvorbě používal běžně nalezené předměty, které ho v danou chvíli zaujaly. Zpravidla je i hned zpracoval, tím pádem nedocházelo k hromadění materiálu. Jednoduchým způsobem vytvořené práce, bez nutnosti větší řemeslné dovednosti, záměrně lavírovaly na hranici mezi uměním a neuměním. Kovanda je tvořil s úmyslem, aby v nich nebylo nic rafinovaného. Minimalistické gesto je příznačné pro jeho dřevěné objekty, obrazy z latí i velkou sérii „krabiček“, stlučených z překližky. Jejich surový stav doplňovala už jen konkrétní aplikace na dřevě, např. kresba propiskou, nanesená barva, nalepený kus papíru, plsti atp.). Vedle nich vytvořil i drobné asamblážové „každodenní“ objekty s posunutým obsahem. Do svých kolážových obrazů s oblibou zapracovával banální útržky z konverzací nebo textů písní. Bílá série obrazů ukazuje Kovandovu práci s materiálem, přesněji nánosy barvy, které od sebe jednotlivé obrazy odlišují. Za použití minimálních prostředků tak vytvořil objekt, který vypadá jako obraz a balancuje na hraně samotného významu tohoto slova.

V Domě Pánů z Kunštátu v Brně se konala první souhrnná výstava jeho prací.

Od roku 1992 se začal objevovat na výstavách pořádaných Galerií MXM, která zastávala scelující institucionální funkci na tehdejší umělecké scéně. Scházeli se kolem ní umělci i teoretici, z nichž některým se díky její výstavní činnosti podařilo dostat do zahraničí.

Od roku 1995 je odborným asistentem na Akademii výtvarných umění v ateliéru Vladimíra Skrepla.

Namísto materiálových věcí v rámci obrazů a kreseb se soustřeďuje na koláže a provádí intervence a objekty pro specifické prostory, jež mají jen dočasný charakter a s ukončením výstavy přestávají sami existovat. I nadále volí cestu nenáročnosti, jak v rámci snadného postupu práce, tak i zjevnou minimálností, úsporností zásahů a jednoduchostí provedení. Kromě obrazů se věnuje všem dřívějším formám projevu, intervencím, performancím a instalacím, vytváří objekty, koláže a neodmítá ani výzvy pro remaky svých starších akcí. V rámci svého dlouholetého působení na české umělecké scéně se vepsal do obecného povědomí a spolupodílel se na utváření její podoby. Na opožděném přijetí Kovandova díla má svůj vliv vedle politické situace také jeho záměrné lavírování na samé hranici toho, co se uměním rozumí. Jeho značný vliv na nastupující generace umělců dokládá zvýšený zájem o „nenápadné, nezjevné“ tendence, které jeho tvorba přímo zosobňuje.

Moravská galerie Brno mu udělila cenu Michala Ranného.

Iniciativa „Umělec má cenu“ zvolila Jiřího Kovandu jako prvního laureáta nově založeného ocenění pro umělce nad 35 let, které volí mladá generace umělců a teoretiků jako gesto, kdo má její respekt. Každoročně udílená cena se jmenuje podle umělce oceněného v předcházejícím roce. „Cenu od Jiřího Kovandy“ převzal jeho dlouholetý kolega v umělecké i pedagogické praxi Vladimír Skrepl.

Získal ocenění Osobnost roku 2007 vyhlašované Galerií Klatovy/Klenová.

V londýnské Tate Modern uskutečnil slavnou performance „Líbání přes sklo“.

Galerie hlavního města Prahy uspořádala v Domě fotografie výstavu s názvem „Jiří Kovanda versus zbytek světa“, na níž kurátoři konfrontovali díla Jiřího Kovandy s dalšími pracemi, pocházejícími nejen z umělecké sféry v rámci společných kontextů, k nimž se vztahovaly.